Přidat názor k článku Dítě, nebo práce? Chci si užít obojí!

Mmysho,

vidím to podobně jako ty a mám i trochu podobné zkušenosti.
Též jsem trávila dětství u babičky, s mámou jsem nikdy nenavázala vztah, podepsalo se to na mě na dlouhá léta. O tom ale psát nechci.
V této diskusi se opět hádají dva tábory o tom, zda se "to" dá zvládnout, zda matka neztratí kontakt s profesí, píše se tu, jak lidi vstávají za kuropění, vyvařují, zamražují, pozvou si babičky, dědečky, chůvičky…. do hloubky se nezamýšlí nikdo nad tím, co ta máma pro to dítě vlastně znamená.
Aktivní ženské jsou mi blízké, pracovala jsem sama (z domova jako OSVČ) do jednoho roku věku prvního dítěte, potom jsem změnila názor a omezila jsem pracovní aktivity na minimum.
Proč?
Padnul na mě takový pocit – těžko se to definuje – že jsem to jenom já, kdo jim může některé věci vyřešit, a to na celý život. Jedná se o nepatrné problémy malých dětí, které ani dětská lékařka nemusí zachytit, natož nezkušená chůva nebo nahluchlá babička. U mé dcery se bohužel stalo vícekrát, že lékař nepoznal problém. Poznala jsem ho já. Ne proto, že bych byla extra geniální, ale proto, že své dítě dobře znám, trávím mnoho času jeho pozorováním, znám jeho předky, rodinnou anamnézu... Příklad – V 10 měsících jsem se já dopátrala k tomu, že dcera má extenzi šíje (zakloněnou hlavičku zapadlou mezi rameny, každou chvíli zakuckaná, krk téměř nebyl vidět, opožděný motorický vývoj). Pokud bych měla na její výchovu chůvu, jsem si téměř jistá, že chůva by plnila instrukce lékařky a instrukce moje, ale neměla by vůbec důvod se zabývat nějakým hlubším pozorováním a prosazováním jiných věcí. Domnívám se, že vlastní matka dítěte se nejlépe dokáže na toto dítě soustředit – má určitý šestý smysl, díky němuž vychytává všechny zvláštnosti. Pokud s ním tráví čas. Začali jsme cvičit Vojtu. Vojtova metoda je specifická, neumím si představit, že by s dítětem cvičila chůva, o kolektivním zařízení už vůbec nemluvě. Za půl roku jsem jí pomohla vyrovnat oblast krční páteře, povytáhli jsme krček o několik milimetrů možná i cenťák!! Zní to jako nic, ale když si představím, že jsem jí pomohla nejen k té optické změně, ale hlavně k lepšímu postavení páteře, a to na celý život, jsem velmi spokojená. Takových příkladů bych mohla uvést u svých dětí víc a jsem si jistá, že každé druhé dítě nějakou takovou zvláštnost může mít – někdy ji třeba ani nepostřehneme, jindy se nám to vrátí jako bumerang za několik let.
A to už vůbec nezmiňuji notoricky známé věci jako je první rok – získávání důvěry ke světu, druhý rok – získávání důvěry v nejbližší okolí, 8. a 9. měsíc – období separační úzkosti...
Ano, měla jsem chůvu v období těhotenství s druhým dítětem (moje první dítě bylo velmi divoké, nešlo to jinak), ale není to mé přesvědčení. Změnila jsem názor. Zodpovědnost za celý budoucí život těch dvou malých človíčků mi leží na srdci víc než potřeba vlastní profesionální seberealizace.

Byl tu nedávno takový podobný článek od manažerky nevím už v jaké firmě. Paní měla sedmiměsíční dítě, trávila s ním několik hodin týdně. A říkala něco v tom smyslu – „on dobře ví, kdo je jeho máma, protože ta chůva mu to zdůrazňuje a říká mu – já jsem jenom chůva, tvoje matka je tamhle ta druhá paní…“ Tak to jsem nevěřila, v jakých bláhových představách ta matka-manažerka může žít.