otázka je, co se v tu chvíli táhlo hlavou tý mámě...
myslím, že už jsem tady jednou tuhle zkušenost psala, tak se omlouvám těm, kdo už to znají: rok jsem jako 18tiletá strávila péčí o svého dědu, který umíral. Bydlela jsem u něj a měli jsme řadu smutných, ale pro mě hodně důležitých hovorů o životě, smrti... a o tom, na čem opravdu záleží. Jednou mi řekl, že hrozně lituje toho, že tolik pracoval (byl velmi uznávaný doktor - odborník a neustále se musel dovzdělávat ard.) a nebyl raději více se svými dětmi. A že je mu strašně líto, když vidí moji mámu, jak teď dělá totéž - a ať tu chybu jednou neudělám taky... a plakal při tom. Všechny jeho děti k němu měly hezký vztah a "držely ho za ruku", ale on na té smrtelné posteli věděl, že v životě prošvihnul něco zásadního. Jsem mu za jeho upřímnost a za jeho radu moc vděčná...
Předchozí