Přidat názor k článku Maminko, aši šem zaše šláp do hovínka

Napsáno drsně, ale často mám stejný pocit. Žiju na sídlišti, kde po sobě (resp. po svých psích miláčcích) rozhodně neuklízí většina pejskařů. Není to jen tím, že by oni pejskaři byli čuňata. Často se jedná o seniory, kteří bývají hůře pohybliví a hůře vidí, případně jsou nadšení tím, že si mohou popovídat s ostatními pejskaři a zabráni do hovoru si často nevšimnou, kam že si jejich mazlíček odložil. Tím je nechci omlouvat, jen konstatuji. Jsem nešťastná z toho, že sídliště, na kterém jsem vyrostla, se tak změnilo. Kdysi upravené trávníky (a že jich tu bylo) byly místem pro hry, metali jsme na nich hvězdy, hledali v trávě čtyřlístky, "pásli" na nich křečky a morčata. Dnes se na trávník bojím pustit své dítě, nespouštím z něj (ní) oči a trnu, aby nesáhla na vajgla nebo na lejno. Na pejskaře nadávám v podstatě denně a kvůli rozčarování ze stavu trávníků jsem možná často i nespravedlivá a nesnášenlivá - hlavou se mi honí, proč sakra tolik lidí musí mít zrovna psa, zvlášť když se nedokážou postarat, aby jejich držením neobtěžovali okolí?! To nemůžou mít doma kočky, rybičky, papoušky, želvy, křečky, morčata? Navíc psi často pobíhají volně a bez košíku. Sídliště zase začíná být plné dětí a za chvilku to nejspíš bude tak, že tu budou kralovat psi a děti budeme z bezpečnostních i hygienických důvodů nosit v náruči.


Jedna perlička od nesnášenlivky:
Loni jsem v Praze na Vinohradech uviděla uprostřed chodníku psí lejno a v něm zapíchnutou cedulku s textem: Tvůj páníček je prase!
Udělat tohle u každého lejna u nás, tak zdejší trávníky budou bílé.