Přidat názor k článku Pořád je mi z toho smutno …

Tenhle pocit znám a chování doktorů úplně stejné..nevěděl ajsem nic, naštěstí muž šel zjištoval, uklidňoval a druhý den mě na vozíku za malou dovezl, byla v inkubátoru a já brečela a nemohla přestat..Taky to bylo kvůli preeklapsii, naštěstí se tohle vyhrotilo 19 pře TP, ale i tak krom toho, že jsem měla hrůzu o malou mě ještě slovně ponižovali, nikomu to nepřeju zaít a dodneška mi nikdo neřekl, kde jsem udělala chybu, čeho jsem se měla vyvarovat, na co dát pozor a žít v nejistotě a s pocitem, že jsem tu chybu někde udělala a že je má vina cos e nám stalo je moc náročný.Malou zachránili, je to prvda a jsem za to vděčná, už bych neměla nic jiného vnímat a něčeho litovat.přesto ten pocit prázdna a nejhůř ty tři dny bez holčičky a pak další čtyři kdy jsem tam za ní jen docházela...na to už vživotě nezapomenu a s druhým miminkem jednou do porodnice půjdu z hrůzou, že mi je zase seberou a já nebudu nic vědět...je to dva a půl roku a ještě jsem se s tím vším nevyrovnala...čert vem to ponížení, které ho se mi dostalo, ale ten zbytek...ale můžu byýt Bohu jen věčná, že to holčička přežila a je z ní zdravá, chytrá holčička..