Přidat názor k článku Pořád je mi z toho smutno …

Já jsem porodila sice s vyvolávačkou, ale jinak všechno bez větších zásahů. Když mi dcerku položili na prsa, byla jsem ráda, že jsem ráda - slyšela jsem jak pláče, uvědomovala jsem si, že bolest přestala, ale rozhodně to nebylo jako z instruktážního filmu: sice jsem malou držela, ale na nějaké povídání si s ní jsem v tu chvíli fakt neměla... Pak mi ji asi na hodinku odvezli (rutina - s tím člověk bohužel nic nenadělá, ale manžel byl u ní na novorozeneckém a prý celou dobu v inkubátoru spala), a od té doby jsme pořád spolu. V břiše jsem si s miminkem povídala, měli jsme plno her a společných plánů, ale když jsem porodila a najednou přede mnou byla konkrétní holčička, všechno se změnilo: najednou pro mě byla cizí člověk, se kterým se teprve musíme seznámit. Bylo to zvláštní, v břiše už měla určitý rytmus, který mě nepřekvapoval, ale když byla venku, chvíli trvalo, než jsem jí porozuměla. Skutečný nával endorfinů se dostavil asi za tři týdny, najednou mi došlo, že je fakt moje a já si jí můžu nechat a každý den jsem ji měla víc a víc ráda. I když kdyby se mě někdo zeptal hodinu po porodu, tak bych řekla, že jí miluju nejvíc jak to jde, a samozřejmě to tak bylo. Od pár kamarádek jsem dokonce slyšela, že když se jim mimi narodilo, tak měly chvíli špatný pocit, že ho "nemilují", protože si to prostě neuměly poručit. Ale teď jsou ze všech supr mámy a děti jsou taky v pohodě. Přeju autorce všechno dobré - hlavně že jste všichni zdraví. Kdyby něco, zkuste kineziologii, ta pracuje i s traumaty před narozením a při porodu.