Přidat názor k článku Pořád je mi z toho smutno …

Lucko s Tomíkem...
chtěla bych zareagovat na tvoje jaké to je "báječné" být na pokoji s baculáčky, když to u tebe bylo jinak.

Jak už tady několikrát zaznělo, každá to máme nastaveno jinak a je fakt, že to vidím z úhlu pohledu nejen matky, která se ke třetí plánované sekci propracovala po IVF a nějakých předchozích nezdarech, ale i z pozice "profíka"
Naše třetí mimonko bylo tak vztoužené, tak vybojované, tak "drahé" /doslova finančně/ a hlavně vymodlené, že nějaké mé negativní osob.pocity šly úplně mimo. Jednak mě svým způsobem zocelila profesní dráha, také jsem tvrďák a dobře jsem věděla, že lítost, smutek a brek mi absolutně nepomůže.
Takže jak už jsem psala, čekala mě třetí sekce. 2/3 gravidity jsem proležela na rizikovém pro všechny možné patologie stran gynekologie, především pro placenta preavia a časté masiv.krvácení...je to stav vážný, když to dojde do určitých mezí, jde se na sál bez ohledu na velikost a zralost plodu, neb jde o život rodičky. K tomu jsem měla těhoten.hepatozu se stále zhoršujícími se nálezy, hraniční gestační diabetes.DOTAHLI jsme to to 36+0 a zjistili, že miminko už neroste a ani jedné z nás se nedařilo nejlíp, čili se jde rodit. Věděla jsem co mě čeká. MMJ mi bylo řečeno, že pokud nastanou komplikace, přijdu o dělohu.
Sekce ve spinále. Miminko jsem viděla./i u druhého porodu před 10ti lety jsem dceru viděla/.
K přípravě a samotnému zákroku nemám jedinou výtku. Po sekci už na mě čekal manžel a pak už byl po celou dobu se mnou a nebo se chodil dívat na naši holčičku. Po pár hodinách přišel kolega pediatr a řekl, že má maličká nějaké potíže /řekl mi jaké/ a dohodli jsme se na tom, že bude přeložena do velkoměsta na OPN, kde se o ni líp postarají. Přijel tým, vše mi vysvětlili, maličkou ukázali v převozovém inkubátoru a odjeli...
Tak Moje miminko je od prvního dne velký cestovatel!
Co já? Nevím..zázrak a obrovská touha se dát co nejdřív do šusu a jít za malou. Prospala jsem se.Poprvé vstala s pomocí manžela a sestřičky. Bylo mi fajn. Taky jsem byla ráda, že po 32. týdnech KONEČNĚ můžu opustit lůžko, aniž bych ohrozila sebe a miminko v bříšku. Huráááá!
Zotavovala jsem se neuvěřitelně rychle. Druhý den po por.jsem nepotřebovala nic od bolesti a nechala se přeložit na normální šestinedělí k mamince, která u sebe měla miminko.
Sado maso? Vůbec neeeee. Potřebovala jsem se cítit jako každá jiná matka. A v tom mi pomohla kolegyně na pokoji. Viděla jsem jak kojí, jak přebaluje, chová maličkou, pomáhala jsem ji u koupání a ták. Vysvětlila ji svůj záměr a ONA mě pochopila a podpořila
Krásně se mi nastoupila laktace a já odstříkavala a posílala denně po manželovi zásoby naši dcerušce. Každý den jsem měla čerstvou fotečku a nové zprávičky o tom, jak se ji daří. Vše se dobře vyvíjelo.
Čtvrtý den mi volali z OPN, že pro mě mají místo a kdy nastoupím k malé? Protože jsem byla opravdu fit, pustili mě pátý den a manžel mě odvezl na OPN do velkoměsta. Mooooc jsem se těšila a zároven trochu bála...jaké to bude...vidět se po pěti dnech a jestli pak se chytně na kojení?
Shledání bylo úžasné a napoprvé jsme nakojily celou dvacítku. Rostla nám před očima. Na kojení nás volaly sestry ve dne v noci co tři hodiny. Mělo to svůj smysl.Po čtyřech dnech se zrušily všechny kanylky a pátý den nás propustili domů.
Vůbec se necítím okradená.
Citím se nesmírně obohacená a bohatá.
Ale opravdu chápu, že to máme každá jinak.
Věřím, že ve finále jsme všechny šťastné mámy...
Jak ty, tak SIDI, já i ostatní.
A hlavně věřte, že Bůh nám dává dobré věci...zlé jsou odjinud.