Přidat názor k článku Pořád je mi z toho smutno …

Ahoj Simčo a Markéto, naprosto souhlasím. Je to totiž věc postoje. Buď v sobě živím pocit, že mi něco uteklo, nebo jsem šťastná, že přestože jsem mohla já i dítě umřít, jsme oba zdraví. Po prvním plánovaném císaři (4740g a neměl šanci projít, naštěstí na to přišli včas) jsem měla chvíli podobný pocit, že mi něco uteklo, ale ani ne tak kvůli "zážitku" porodu, ale že jsem malého viděla až za pár hodin. Teď u druhého kluka, v mých 38 letech a s odhadem plodu opět hodně přes 4 kila, jsem se jen modlila, aby mě nenechali rodit normálně. Nakonec se rozjížděla preeklapsie a řízli ho okamžitě o týden dřív. A přes veškerý fofr měl taky nižší Apg 3 7 9. Oživovali ho a dávali kyslík. Manžel ho viděl asi půl hodiny po porodu, já až za šest hodin a skoro si to nepamatuju. Po narkóze jsem byla zase dlouho mimo, nějak je špatně snáším. Chci ale napsat, že vůbec nelituju toho, co se odehrálo, naopak děkuju stokrát doktorům, že to takhle zvládli a cvaldu i mě zachránili. ( malý začal chodit v 11. měs., takže je fit, kojila jsem do 9. m.). SC se zbytečně přeceňuje co se týče "špatného" startu do života. Císař se nedělá z rozmaru, ale s ohledem na zdraví a život, což je prvořadé.... Už vidím, jak se zase spustí nářky, že jedině "přirozený" porod. Porod znám jen jeden - bezpečný, na jehož konci jsou dva zdraví lidé.