Přidat názor k článku Pořád je mi z toho smutno …

Já bych asi autorce doporučila psycholožku. Nejdřív jsem si říkala, že to píše šestinedělka, nebo maminka brzo po porodu. Chápu její pocity a to, jak je jí líto, že neviděla své děti hned po porodu. Ale téměř po roce to prožívat tak intenzivně není moc dobré.
Já sama mám za sebou dva císařské řezy, při prvním jsem prodělala zástavu srdce, druhý už byl "lepší". Děti viděl a choval jako první manžel. Nikdy jsem se neupínala k tomu, jak porodím, ale k spíš jsem měla u prvního miminka představu, jak mne přímo zalije láska. Pět let jsme čekli na děťátko, dvakrát jsem v desátém týdnu potratila, potřetí v devatenáctém... Přesto jsem v té první chvíli necítila nic. A následně pak měla výčitky svědomí. U druhého dítka jsem byla unavená, zrovna se mi chtělo zvracet, když mi ho nesli a já si říkala, že mohli pět minut počkat. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděla jsem se ocitla na obláčku štěstí a to mi vydrželo cca tři měsíce. Pořád jsem se usmívala a cítila jak v ráji.
Chápu autorku a cítím s ní, jenom bych asi na jejím místě fakt vyhledala odbornou pomoc.