Přidat názor k článku Pořád je mi z toho smutno …

Lipko, tvpje vyprávění mi teď připomnělo kus z jedné právě rozečtené knížky (Koncept kontinua). Matka je vývojem nastavená na to, že má dítě okamžite po porodu v náručí, jediné, kdy v historii druhu dítě chybělo, bylo, když dítě zemřelo, takže se přirozeně spouštějí mechanismy pracující se smutkem a snahou se s ním vyrovnat. Tj. pocity smutku a odcizení jsou vlastně zcela na místě a v pořádku, v souladu s přirozeným během věcí!

Situace, kdy dítě chybí a přesto je naživu, je pak pro někoho natolik konfliktní, že s ní hodně špatně srovnává.