Přidat názor k článku Pořád je mi z toho smutno …

Taky jsem si precetla clanek a vetsinu diskusnich prispevku.
Moje "cteni" vypada takhle: Sidi se setkala s prikladem porodu, jaky si prala,
ale ktery nezazila a nejspis uz ani nezazije. Protoze jeji vlastni zkusenost
s porody je velmi negativni, dohnalo ji to az k slzam a nasledne napsala clanek
o tom, co pri porodu zazila a jake stopy to v ni zanechalo. Vyslovne tam sama pise, ze ma krasne a zdrave deti a jak je za to vdecna.
Clanek je podle me napsany vyborne, ma hlavu a patu a (jak patrno z diskuse) hodne
lidi ho povazuje za zajimavy. Osobne jsem si ho precetla s pochopenim.
Zaznelo tu nekolikrat v ruznych obmenach, ze smutek, jak jej Sidi popisuje, je prehnany nebo ze trva prilis dlouho. Musim rict, ze reakce typu "pseudolitost, pseudokrivda" pripadaji prehnane pro zmenu mne. Ctu, ze Sidi plakala narazove, ne, ze place, kudy chodi. Sama pise, ze si je vedoma, ze jeji reakce je emotivni; zpusob, jakym se s ni vyrovnala, je ale spis racionalni.
Nedivim se, ze maminka s miminkem, ktera po porodu stravila dva a pul mesice v porodnici, si po trech letech jeste vsechno az prilis dobre pamatuje a ma poradny sram na dusi -- zvlast kdyz si to puvodne predstavovala uplne jinak, jako asi vetsina z nas, a kdyz navic nejde jen o jeji zdravi a jeji psychiku, ale take jejiho ditete. Nepripada mi ani, ze by z clanku cisel nevdek vuci zdravotnickemu personalu, spis to chapu tak, ze autorku situace v porodnici zaskocila, nebyla na ni pripravena.