Přidat názor k článku Pořád je mi z toho smutno …

Hned jsem si ten článek přečetla, je to celkem logické a přesné. Ale taky se tam píše, že se s tím žena za normálních okolností vyrovná během pár měsíců a přijme to. Pokud se s tím Sidi nevyrovnala za 3 roky, zasloužila by už pomoct. A buďme upřímné, Bůj jí v tom nepomůže. Když jí nepomohl doteď.
Je zajímavé, že autorka v tom článku píše, že ženy zažívají SC jako zradu svého těla. Já to měla úplně jinak. Moje tělo v obou případech dokázalo vytvořit obrovské zdravé kluky - a to to nemáme nijak v rodině. Prostě jsem tak zdravá, že holt vyrábím velké děti - pravil MUDr. Já tedy byla sama na sebe naopak pyšná, že nemám žádná nedochůdčata /4700 + 4300g/ a podruhé jsem rodila v 38 - na což jsem byla pyšná dvojnásob. Akorát chybka na kráse je ta, že mé tělo neodhadlo velikost hlav mých obříků a možnosti mé pánve. Takže normálně by se nikdy narodit nemohli. Takže já to jako selhání absolutně nebrala. Jen ta pooperační "mentální pauza" a pomalý psychický rozjezd absolutně sedí. Aspoň mi to někdo vědecky objasnil. Více takových odkazů. Dííííík.))