Přidat názor k článku Pořád je mi z toho smutno …

Ahoj Sidi,
chápu Tě, že toužíš mít i tenhle zážitek natolik zpracovaný, aby Tě už netrápil při pouhé vzpomínce nebo zmínce o jiném porodu. Také bych asi na Tvém místě měla stejné přání.
Myslím, že to bude potřebovat řešit po kouskách. Možná je někdy lepší takové absolutní smíření s osudem odložit na dobu, kdy už to není nejbolestivější. A pak to uzdravení v duši přichází znovu, a znovu, v různých etapách. A za nějaký čas přijdeš na to, že už to vlastně nebolí.
Já třeba před holkama přišla o první miminko, které jsme čekali. Bolelo mě to dlouho a hodně. Časem to bylo lepší, ale občas jsem zažívala takovou "obrodu bolesti", někdy samo o sobě a někdy spolu s nějakým spouštěčem (když byla řeč o jiných lidech, kteří to prožili, nebo naopak třeba když jsem držela v náručí miminko mojí ségry). A časem to přebolelo úplně. Teda - při obou těhotenstvích jsem se bála, jestli znovu nepotratím. Budu-li ještě někdy v budoucnu těhotná, dost možná se budu zase bát. Ale ten samotný zážitek ztráty dítěte už mě dneska nebolí. Pamatuju si to, i tu bolest, kterou jsem tehdy zažila, ale už je to prostě za mnou.
Co jsem se snažila říct je, že některý kalich je příliš hořký, než aby se dal vypít najednou. Musí se po douškách. A jednou ho přece člověk dopije až do dna a už tam víc hořkého nápoje není...