Přidat názor k článku Pořád je mi z toho smutno …

Milá pisatelko, můj příspěvek asi z Tvého pohledu (ne z mého) bude patřit k těm drsnějším. Ze své zkušenosti ale musím říct, že mně lítost okolí nikdy nepomohla a nikdy mě nikam neposunula. Tuto funkci vždycky spíš splnilo poněkud drsnější postavení nohama na zem (ale zároveň takové to "upřímné a v dobrém".
Jako první, po přečtení článku a komentářů, mně napadá otázka, na kterou by sis měla odpovědět hlavně Ty sama: Jak se slučuje Tvoje potřeba "hrdosti" s potřebou být litována? Já se totiž za hrdého člověka považuju (přestože má pravdu Monty, že je to věc, bez které se dá přežít), a proto je pro mě lítost okolí ohledně toho, co mi v životě nevyšlo, opravdu to poslední, o co stojím. Proto se přiznám, že trochu nechápu. Na jednu stranu píšeš, jak Ti nebylo příjemné srovnávání Tvých hubených dětí s buclatými miminy spolupacientek, na druhou stranu jsi několikrát vyslovila, že sem píšeš v podstatě pro politování (protože každá jiná rada Ti dosud připadala vůči Tvým problémům necitlivá).
Jako druhá mě napadla (jako několik čtenářek nade mnou) otázka, jak dlouhá doba uplynula od posledního porodu. Když jsem se dopátrala odpovědi, tak jsem se taky celkem zarazila. Jak psal Ondra, i mně se zdá, že z článku sebelítost jen čiší, a upřímně, tento pocit nezvrátily ani jeho závěrečné odstavce. Rada, ať vyhledáš odbornou pomoc, je podle mě na místě - a prosím rozhodně to neber jako nějaké posmívání, spíš jako radu od někoho, komu v životě taky všechno nevyšlo podle jeho představ, a kdo měl taky tendenci se ve svých neúspěších a bolístkách rýpat tupou lžičkou. I když některé zkušenosti se nedají předat, nepřála bych Ti, aby Tvoje pocity jednou vedly k tomu, že svému okolí budeš lézt na nervy a budou Tě brát jako ufňukánka - a v důsledku toho pak jednoho dne zjistíš, že se po přátelích slehla zem a rodina tě bere jen proto, že do ní patříš.

Chtěla bych Ti ještě napsat svůj pohled na věc. Jak jsem už naznačila a jak tu několikrát padlo, každému v životě něco nevyšlo. A je víc věcí (a horších) než "neideální porod", které nevyjdou, a neexistuje něco jako "opravný termín". A vždycky jsou okolo lidé, které byli úspěšní, kterým TO NĚCO vyšlo (a nenech se prosím mást tou první osobou, mně se naštěstí všechno z toho nestalo):
1. Jsou krásnější ženy, které se líbí chlapovi, který o mě nikdy nestál.
2. Jsou lidé, kteří mají vysokou školu, zatímco mě pokaždé vyhodili od státnic.
3. Jsou ženy, které jejich chlap požádá o ruku, zatímco mně říká, že se nechce vázat.
4. Jsou ženy, které mají děti bez problémů, zatímco já vím, že nikdy nebudu mít žádné.
5. Jsou muži, kteří mohou být otcem pro své biologické děti, zatímco mě partnerka opustila již v těhotenství (budu tedy platit na dítě, které de facto nikdy nebude moje).
6. Jsou lidé, kteří mají otce, zatímco ten můj zemřel, když jsem byla malá...
7. Jsou lidé, kteří jsou zdraví, zatímco já jsem tělesně/mentálně postižená.

Pak jsou naštěstí situace, které vypadají beznadějně, ale dopadnou dobře:
1. Chlap, o kterém jsem si myslela, že by o mě nikdy nestál, ocenil krásu mojí duše a jsme spolu.
2. Napočtvrté jsem udělala státnice.
3. Budu požádána o ruku po dvou letech čekání.
4. IVF dobře dopadne.
5. Budu mít jiné děti s jinou partnerkou.
6. Můj tchán na mě bude skoro tak hodný jako by byl můj vlastní otec.
7. Uzdravím se z těžké nemoci.

Takže kdo je na tom líp? Ti lidi v prvním sloupci nebo v tom druhém? Jak pomůže jedněm nebo druhým, když se pořád budou srovnávat s těmi úspěšnějšími? Když budou stále jen myslet na to, co jim nevyšlo (např. proč jsem zrovna já byla nemocná, když ten a ten je zdravý?). Tohle prostě nikam nevede. Dokonce bych si troufla říct, že je to HRUBÉ a NECITLIVĚ takto uvažovat právě vůči těm, kteří dopadli hůř než já... Že z pohledu opravdového křesťana je to bohapusté rouhání, nic víc (jakože "máš pocit, že máš málo? patří ti ubrat.". Navíc věřící člověk nepřijímá od Boha jen to dobré, ale i to špatné. To špatné nás totiž posunuje dál, mění k lepšímu, pěstuje v nás pokoru před osudem a pochopení s těmi, kterým v životě nevyšlo všechno podle jejich představ. Buď taky taková a přestaň se litovat.