Přidat názor k článku Pořád je mi z toho smutno …

Mílá autorko, já ti také velice rozumím a myslím, že máš na své pocity zkrátka plné právo - nic víc, nic míň. Ty sama se jistě také dokážeš na celou situaci dívat racionálně, také jsi ráda, že jsou děti i ty v pořádku pro běžný život, ALE ... nejen chlebem živ je člověk. Porod s sebou přináší vzdemutné vlny emocí, způsobené jednak smrští hormonů a jednak celým okamžikem zrození. Já si tedy vůbec nemyslím, že je jedno, jakým způsobem přijde člověk na svět - vždyť dítě má své vjemy již v prenatálním stádiu - o tom snad dnes již nikdo nepochybuje a může se stát, že i tví synové prožité porodní trauma budou různě zpracovávat - dokonce myslím, že ho určitě budou nějak zpracovávat - vždyť naše osobnost je formována různými vlivy. Ale z hlediska např. východních filozofií ( a z východu přišel nakonec i Ježíš Kristus, to nebyla žádná Evropa) to, co člověk prožívá, z nějakého důvodu potřebuje prožít - pokud přijmeme jako fakt skutečnost, že naše vlastní JÁ je ještě něco jiného než jen toto tělo v tomto světě, nebude nám to možná připadat ani tak kruté - vždyť po prožitku krutosti budeme nejspíše potřebovat prožít i prožitky bezstarostného štěstí a lásky, takže i na to se dostane. Vrátím-li se k samotnému porodu - rodit v bolestech je prostě asi dobré pro duši, pokud ovšem bolest nepřesáhne hranici našich možností a tys neprožila ten očistný naplňující okamžik štěstí, kterým by byla všechna traumata bolestí vykoupena a zapomenuta a zůstalo ti hlavně to bolestné trauma a pocit ztráty. Rozumím tomu. Snad by ti mohla do budoucna pomoci regresní terapie, kdy by sis všechno prožila jakoby znovu, ale nadále už by to pro tebe nemělo všechen ten negativní emoční doprovod. A možná bys konečně mohla být jen tak obyčejně lidsky šťastná.