Přidat názor k článku Nebojte se maminko, vaše dcerka brzy zemře

Nedá mi to, musím reagovat. Já za sebe vím, že bych na potrat nešla, a vím, že bych (bysme dohromady) všechno zvládla. Kde je vůle, je i cesta. Porod 3. dcery se po naprosto pohodovém těhotenství zkomplikoval, zkončila na JIRP na nejrůznějších přístrojích, mozek poškozený, prognoza v podstatě žádná, prostě se nevědělo. My se jen modlili, aby nám zůstala na živu, akorát jsme si řekli, že to každopádně zvládneme. Dcera byla od půl roku v naprostým pořádku. Když druhá dcera měla poprvý epileptický záchvat (ted"" už vím, co to je a že to "nic není", myslela jsem že nám umírá a šílela hrůzou, chtěla jsem jen at"" to proboha přežije a o nějakých následcích jsem nepřemýšlela. Rozhodně bych to nevzdávala předem.
Ted"" jsem počtvrté těhotná, a to v Holandsku, kde mají k těhotenství, testům a postiženým úplně jiný přístup. (Píšu JINÝ, ne LEPŠÍ, to at"" si každý posoudí sám) Tady se krevní testy nedělají, jen na výslovné přání maminky. Každé těhotné se nabídne UZ vyšetření na Downův syndrom (já ho odmítla), jen 15 % žen to podstoupí. Protože, jak říkla moje PA, když máte výsledek, tak si s ním musít i poradit. A kdo bude ne sebe brát tu morální zodpovědnost? Tady se s postiženými prostě počítá, rodina se vždycky postará, drží pohromadě, i stát pomůže. Tady jsou vidět všude, na ulicích, v obchodech, v zábavných parcích...Někdo přede mnou psal něco v tom smyslu, že naše společnost handicapovaným zrovna nepomůže. Já sosobně bych místo hromadných testů a případných následných potratů a "odsunů" do ústavů radši viděla snahu naší "vyspělou" společnost posunout dál, vytvořit občanskou společnost, kde si lidé budou pomáhat, včetně vládních institucí a úřadů, kde se nikdo (kromě samotných rodičů, kterých se to osobně týká) nebude odvažovat povyšovat se soudit, kdo je hodný života a kdo ne.