Přidat názor k článku Nebojte se maminko, vaše dcerka brzy zemře

Holky díky za reakce. Okopíruju tady, co jsem ještě dovysvětlovala v diskuzi ke článku na jiném serveru. Vaše reakce jsou totiž hodně podobné maminkám tam.
Předně souhlasím, že každý se musí ohledně potratu rozhodnout sám. Já jsem jen chtěla sdělit jak to vidím já poté, co postižené dítě doma mám. Před prvním těhotenstvím, před touto zkušeností bych se zachovala jako většina, prostě bych zřejmě šla na potrat, nebo minimálně na to amnio. A to proto, že jsem tehdy neměla informace, které mám teď. To proto, že ve společnosti panuje názor, že Downův syndrom je ta nejhorší nemoc na světě a ještě že ji umíme diagnostikovat dopředu. Nechci toto postižení nijak zlehčovat, ale vím, že jsou daleko horší nemoci, které prostě dopředu nikdo nezjistí . Nechci v žádném případě mluvit za matky dětí, které nikdy nebudou chodit, samy se ani neotočí v posteli a téměř nekomunikují. Já sama nevím jestli bych něco takového unesla a jak bych to celé hodnotila. Ale ani jim prostě nezbývá nic jiného než se s tím vším vyrovnat. Dost přesně to vystihla Verzca.
Hlavně chci zdůraznit, že co se týče nemoci našeho prvního syna jsem se nijak nerozhodla, nám se to prostě stalo. Nevím kolik toho víte o dětské mozkové obrně, ale všechny děti, které se při porodu nějak přidusí a mají nedostatek kyslíku, které se narodí předčasně a postihne je krvácení do mozku, kterým třeba vypoví službu placenta, ty všechny jsou dětskou mozkovou obrnou ohroženy. A často po porodu ještě není jasné vůbec nic a jen se čeká jak se to vyvine. A pak tyto děti musí cvičit a cvičit a snad se jim trochu podaří rozhýbat tělo, které jejich mozek nedokáže ovládat. Někdy to zabere a někdy ne. Takže pak můžete potkat venku ty šťastnější, kteří třeba chodí o holích s nohama do X a celé tělo mají tak trochu pokroucené. No a někteří třeba nechodí vůbec a sami třeba ani nesedí a jsou odkázáni na pomoc druhých do konce života. A ti úplně nejšťastnější jako je Ríša, chodí celkem dobře a na první pohled na nich nic moc nepoznáte.
Co se týká té lékařky a její památné věty, že se dcerka nedožije vysokého věku. Já ji chápu, chtěla maminku vlastně potěšit. A přesně to vystihuje to, jak spousta lidí nechápe, že postižené děti jsou pro jejich matky co se lásky týče stejnými dětmi jako děti zdravé.