Patřím mezi maminky,které neměly možnost volby a jsem za to ráda.Taky jsem si říkala,že bych nezvládla postižené dítě,narodila se nám krásná zdravá holčička a čekali jsme chlapečka.Kdyby nám tenkrát někdo řekl,že mému synovi chybí prstíky a část dlaně na levé ručičce,asi bych si řekla,jaký ho čeká život?Nevzdáme to radši a nepřivedeme na svět lepšího človíčka?Dneska vím,že člověk s postižením může žít kvalitnější život než kdokoliv jiný,záleží jen na něm,jakou chuť do života bude mít a na nás,jakou cestu mu ukážeme.Samozřejmě není postižení jako postižení,ale já věřím tomu,že náš syn si jednou zaváže tkaničku,zapne zip a když bude chtít,může hrát i na piano.Spousta lidí říká,to je smůla,že to nebylo vidět na UZ.Smůla je to,co se stalo našemu synovi,ale ne to,že je tady s námi.
Předchozí