Přidat odpověď

Mám dvě obrovské děti, osmnáctiletého syna( který je snad retardovaný, ač před maturitou, občas požaduje péči jako předškolák) a téměř sedmnáctiletou dceru (která prochází ukrutnou pubertou - to není přehánění, spíš zlehčování). Z tohoto pohledu se mi vzpomínky na jejich útlé dětství jeví jako idylka - ooo, kde jsou otisky zoubků na nábytku, plastelína v koberci, pročůrané postele, poblinkaná auta, miliony neštoviček, cvičení podle Vojtovy metody, vši ze školky...
Je docela možné, že jednou budu nostalgicky vzpomínat na vůni marihuany, linoucí se ze synovy bundy, na to, jak jsem dceru nemohla dostat na gynekologii, na noční až ranní příchody, na "těžké nemoci" začínající a trvající jen po dobu mé služební cesty, na záhadně přeparkované auto, na třítisícové účty za telefon, na půjčené a zničené kožené bundy atd....Právě teď mi to ale připadá velmi, velmi, velmi nepravděpodobné.