Přidat názor k článku To zas byla noc!

Mě se metoda nechat vybrečet nelíbí - nemám ráda lámání dětské osobnosti.

Syna jsme plakat nenechávali - odměnou nám bylo, že plakal, když bylo opravdu něco v nepořádku (to platilo 100% první půl rok). Manžel i já jsme extraspavci a totéž jsme naučili i dítě - v noci se nerozsvěcovalo, dokud jsem kojila, bylo kojení teda na vyžádání, často spával s náma v posteli (většinou tak od 4-6 hodiny ráno, díky tomu s námi spával v pohodě do 8-9 hodin).

Sám usínat se naučil v 15 měsících, bez násilí a nutnosti nechávat ho vyřvat. Prostě na to najednou byl zralý.

Po ukončení kojení (dohodou) si tak ještě 2 týdny v noci žádal mléko, pak jsem ale už nabízela jenom vodu a nedala se přemluvit (když jsem si byla jistá, že se dobře navečeřel a není to teda opravdu z hladu, ale jen "cochcárna". Pokud měl žízeň, napil se, když to byla cochcárna-vymýšlárna, tak se nenapil a usnul bez napití.

Kolem dvou let jsme najeli zase na čtení pohádek, pak si šupne do postýlky a usne během chvilky (zejména poté, co přestal spát ve dne usíná tak do 90 sekund po položení hlavy na polštář - pokud ho tedy správně časujeme a není přespříliš unavený a přetažený, to pak usínání trvá dýl...)

Ve 3 letech ví, že když je v noci tma, tak se spí. A ráno se taky nevstává moc brzo, a když už se mu nechce spát, tak si může vzít knížku a číst si (jak začíná být brzo světlo). Ale v těch 2 a více letech je to fakt už o vedení, u miminka do 6-10 měsíců (dle vyspělosti jedince) je to o lámání a odmítání (je to jako, když se vám nedostane na volání pomoc, tak prostě volat přestanete, protože víte, že je to beznadějné. A tak vyrůstáte s tímto hluboce zakořeněným pocitem beznaděje).