Dobrý den,
právě jsem dostudovala Akademii sociálních umění, kde jsem se v rámci roční praxe s autisty i jinak "postiženými" dětmi setkala. Ve škole mě naučili rozlišovat, kdo je v naší společnosti skutečně postižený a vím, že tyto děti to nejsou. Jsou to velcí učitelé. Mě osobně naučili hodně o mě samotné, o mém starchu, o předsudkách, o tom, kde jsou v životě skutečné hodnoty.., je pravda, že potřebují ke svému životu řád a každá nečekaná změna je vykolejí, ale jistoty v tomto nejistém světě potřebujeme všichni. Docela mě šokovalo, jaká je nedostupnost odborné péče u nás. Mrzí mne, že jsem právě na mateřské dovolené, beru to jako námět, jímž se hodlám zabývat. Mohu vám jen dodat odvahy, abyste se nebála působit na svého syna sama. S obrázkovou metodou jsme pracovali tak, že jsme měli velikou nástěnku např. na suchý zip a k tomu kartičky s denními činostmi, které jsme každý večer skládali a povídali si o tom, co bude následovat příští den a taky, co ten den proběhlo. To dětem pomáhalo orientovat se v čase. A opět získat určitou jistotu. Pevné body. Jinak se ztrácejí. A dochází k záchvatům vzteku a podobným věcem. Také mají své hry, ke kterým se rády vrací a jenž mohou nám tzv. "normálním" připadat podivné. Jedna dívka měla ráda stužky, jiný chlapec zase žínky a čisté ručníky... Na závěr bych chtěla dodta, že každý z nás je více či méně autistický. Máme svoje záseky, svoje nejistoty, ale umíme je skrývat v sobě. A to je mnohdy daleko nebezpečnější. Ještě posílám odkaz na naší akademii:
www.akademietabor.cz
Předchozí