Přidat názor k článku Císařský řez nemusí dítě „udýchat“

"Myslím, že o způsobu porodu by měla rozhodnout matka, protože ona a její dítě pak ponese následky."

Katko,
pokud se za pár let při výzkumech prokáže, že děti, které neprošly klasickým vaginálním porodem a s ním spojenými hormonálními, psychickými a fyzickými zážitky, mají pak nějakou fyzickou či psychickou nevýhodu, pak to bude mazec.

Souhlasím s již dříve tady řečeným, že SC by měl být indikován na základě lékařova zvážení rizik pro dítě a matku v tom kterém jednotlivém případě. A dodávám, že by bylo fajn, kdyby se po psychické stránce lékaři těhotným více věnovali a připravovali je na porod. Určitě existují ženy úzkostné, přecitlivělé a panikařící při myšlence na bolest. Těžko jim to zazlívat. Zazlívám většině z nich ale to, že místo aby na sobě pracovaly (zdaleka ne každá to dělá) a snažily se ze své fóbie vyléčit (jako se léčí jakékoli jiné fóbie), tak začnou nejlépe ihned po otěhotnění studovat možnosti, jak dosáhnout SC, aniž by se se svým problémem zkusily poprat.

V těhotenství jsem se já naopak SC bála. Nechtěla jsem, aby ze mě někdo dítě vytáhl jak králíka z klobouku. Přála jsem si sama přivést malou na svět a to se mi, díkybohu, podařilo. Přestože mám spinu bifidu na S1 (neuzavřený obratel v křížové oblasti) a chytly mě křížové bolesti jak sfffiňa, kdy jsem lezla po čtyřech, nenechala jsem si přes opakované nabízení píchnout vůbec nic. Prostě jsem se bála, že se ty opioidy dostanou až k berušce, a nebo přinejmenším ovlivní moje vlastní tělo a přirozený porodní proces. Ani ve chvíli nejkrutějších bolestí (poslední hodinu porodu, kdy byly bolesti fakt výživné, jsem se otevřela z 6 na 10) mě ale nenapadlo toužit po SC. Přála jsem si, ať to skončí (Já už budu hodnáááá, ale ať už to ksakru nebolí!), ale ne za cenu "umělého" zásahu. Co do bolesti jsem poseroutka - kaz na krčku si nenechám vrtat bez umrtvení - ale tady nešlo jen o mě.
Kdyby došlo na hlasování o tom, zda má žena právo si určit, že chce rodit SC, budu hlasovat proti.