Zdravím pisatelku článku, i kaž si myslím, že je vše trošku jinak, že nejde o hádku, ale o předávání té svojí správné cesty, kterou si každý člověk hledá-zákonitě každý, kdo si nějakou cestu najde, má tu svou, která mu vyhovuje (dělá mu prostě dobře, funguje)- někomu se líbí chodit do kopce, někomu z kopce, někomu po rovině, někomu po asfaltce, někomu po trávě...jelikož má tu svou cestu prošlou, snaží se předávat své zkušenosti i někomu jinému, možná, aby to vše usnadnil, někdy aby si u toho rovnou i nahrabal, někdy se opravdu někdo chytne a nakročí tím směrem. Toto je všude, kam se podívám, nejhorší je to asi v oblasti výživy a náboženství...
Rozpolcenost u 1.ho dítka jsem cítila i já a to jsem nečetla žádné diskuze na internetu, nečetla jsem časopisy pro maminky... Stačilo si přečíst dvě různé knihy o mateřství a dětech (z jiného roku, jiná země původu), k tomu se přidaly i moje třeba odlišné představy-a s tím, že jsem nikde neviděla skutečný vzor-uzavřená malá rodina (žádný kmen, kde se vše odehrává veřejně), nikdy nedržela v ruce malé miminko a chudák 1. syn je zkušební králíček, na kterém hledám svou cestu, sestřička lízá již smetanu v podobě jistoty, že jsem nějakou cestu našla. Samozřejmě se svou cestu snažím také trošku propagovat.
Předchozí