Přidat názor k článku Země, kde rodí muži

Májo, naprosto tě chápu. Ta nejistota, nervy...Rodila jsem sedmkrát,poprvé ve 27 a naposledy ve 43 letech. Dvakrát v Londýnské, dvakrát u Apolináře, jednou na Bulovce, jednou v Motole a naposledy mimo Prahu. Pokaždé jsem se připravovala, studovala dostupnou literaturu. Dlouho jsem přenášela při druhém těhotenství. Nakonec mě hospitalizovali v porodnici v Londýnské. Už jsem tam byla hospitalizovaná před porodem prvního dítěte kvůli hypotrofii plodu. Dcera se tehdy narodila naprosto zdravá. Věřila jsem doktorům. Věřila jsem jim, že do druhého dne porodím. Byla jsem 41. týden. Každý den mi ráno vyvolávali porod a tvrdili, že do druhého dne určitě porodím. Takhle to trvalo celý týden, od pondělí do neděle. V neděli měla službu jiná paní doktorka, známá mé tchýně, která je taky lékařka. S údivěm se mě zeptala:"Co to tady s vámi provádějí? Zítra v osm jdete na sál." Šla jsem v pondělí na sál bez jediné kontrakce. Dostala jsem injekce, infuse, byla jsem připoutaná s pásem od monitoru na břiše. Nemohla jsem se pohnout. Bylo to hrozné. Strašná bolest se dala vydržet jen stěží. Byl uvnitř špatně přetočený, museli ho ve mně trochu pootočit, to byla síla. Syn se narodil po 6 hodinách na sále na lůžku, zdravý. Měl 4 500 g a 53 cm. Byla jsem hodně šitá, nemohla jsem si 14 dní sednout. Holení a klystýr mi vadily, ale neřešila jsem to. Při dalších porodech jsem se rozhodla, že do porodnice pojedu co nejpozději, jak jen to půjde. Měla jsem dobrou gynekoložku, ke které jsem mohla chodit až do konce těhotenství. Neposílala mě ani na monitor, poslouchala dítě sama. Respektovala, když jsem po 35 roce věku odmítla amniocentézu. Odpadlo několikahodinové čekání např. v Motole. Tam je to opravdu zoufalé. Spoléhala jsem na sebe, na svou intuici. Nejlépe se mi to podařilo odhadnout u pátého dítěte. K Apolináři jsem přijela 15 minut před porodem. Nestihli mi udělat žádnou přípravu, šla jsem rovnou na sál a porodila. Syn měl 4 000 g a 52 cm. Nebudu zde rozebírat všechny své porody, bylo by to na dlouhé povídání.
Jen chci napsat, že díky všemu, co jsem prožila /včetně mimoděložního těhotenství a samovolnému potratu/ naprosto chápu ty ženy, které se snaží mít situaci ve svých rukou, které věří sobě a svému tělu, které chtějí předejít zbytečnému stresu a které odmítají zbytečná vyšetření a ritinné postupy. Všem jim moc držím palce. Na Perštýn se určitě přijdu podívat. )))