Přidat názor k článku Země, kde rodí muži

MajoZrzko, můžete mi vysvětlit, proč se tak strašně týráte pocity, že jste svému dítku ublížila tím, že jste ho pár dní neměla u sebe. Přiznám se, že jsem na této diskuzi pár dní, takže neznám váš příběh, ale podle toho, co jsem si zatím přečetla, jsem pochopila, že je toto pouze ten problém. Jestli ano, tak mi vysvětlete další věc. Sama mám 3 děti - 29,28,26 let. Ani jedno jsem u sebe neměla (tenkrát nic takového nebylo) a to se při pravním děcku odcházelo z porodnice 10. den.
Mám to snad chápat tak, že jsem si skoro 30 let měla dělat za to výčitky. Ne, já jsem se tomu mrňouskovi při každé jeho "návštěvě" plně věnovala, nakrmila, povídala, hladila, pusinkovala i za manžela, protože ani to neexistovalo, že by si se mnou mohl sednout třeba na chodbu. Nanejvýš na chviličku mezi přivřenými dveřmi porodnice.. Doma jsme se mu už věnovali oba a musím říct, že žádné z nich tím odloučním netrpí, žádné z toho nemá deprese.
Buďte ráda, že všechno dobře dopadlo, radujte se z probíhajícího těhotenství a neřešte to, co se stejně už nedá změnit. Vždyť váš chlapeček ví, že ho máte i přes to odloučení ráda. A to je pro něj nejdůležitější. Zdá se mi, že je to snad tak trochu móda řešit tenhle problém. Že kdyby se člověk nezabýval tím, že to odloučení nemuselo být atd. tak by ho ostatní snad ani nepřijali. Ale možná, že čas věnovaný těmto úvahám by se mohl přesunout do kategorie věnování se dítěti a bylo by po problému.
Protože kdyby byla pravda to, že ty první dny jsou rozhodující, tak tady máme armádu lidí, kteří jsou "postižení prvními dny odloučení". Ale já - taky jsem byla odloučena a ještě jsem se narodila v sanitce, žádné pohodlí pro rodičku ani pro mě - a mnoho a mnoho dalších to tak necítíme. Miluji svoje rodiče a oni mě a místo vymýšlení, jak by bylo, kdyby..., tak se dodneška radujeme z toho, že jsme spolu a úměrně věku zdraví.
Zkuste se nad tím zamyslet a neřeště, co se stejně vyřešit už nedá.