Přidat názor k článku Pokřivený přístup

Nejsem si jistá, nakolik můžeme soudit plnohodnotnost života druhého člověka - jak vůbec stanovit kritéria? Které životní kvality by byly brány jako stěžejní? Takový člověk může být velmi šťastný a může štěstím obdarovávat i své blízké. Na druhé straně i zcela zdravé dítě může vyrůst v osobnost, která je hluboce nešťastná, v někoho, kdo ničí všechny a všechno okolo. Kde je řečeno, že maminka zdravého dítěte nemůže být zklamaná ze svého potomka a naopak maminka dítěte postiženého nemůže prožívat pocity štěstí a naplněného života? Samozřejmě asi ne tehdy, pokud se tyto pocity váží k prožívání třeba hmotného komfortu a nezávislosti, ale to přece nejsou hlavní a jediné zdroje štěstí. Zdá se mi, že ve hře je mnoho proměnných na to, abychom mohli tak striktně předem soudit. Nakonec - můžete čekat zcela fyziologicky zdravé dítě - a nikdo vám nezaručí, že zvládne porod, poporodní adaptaci, že neonemocní... A nikdo nezaručí ani našim nejbližším, že se o nás nebudou muset jednoho dne starat coby o lidi, u kterých budou pochybovat o plnohodnotném bytí a životě... Jen jestli to budou umět, neuvidí-li nikde schopnost starat se o slabší, nemocné, postižené, ne zcela "plnohodnotné" . Trochu se bojím té kategoričnosti v souzení normality a plnohodnotnosti - abychom se samy jednoho dne neocitly na "druhé straně zdi".