Přidat názor k článku Pokřivený přístup

Huhu,
není ta vize toho, že lékař ví, co obnáší péče o postižené dítě, trochu iluzorní? Lékaři jsou na odděleních či v léčebanách ti poslední, kteří o pacienty pečují takovým způsobem a v takové míře, která by se dala srovnat s péčí matky o postižené dítě.
Naprosto souhlasím s Monou - lékař by měl podat adekvátní informace o hrozícím riziku a tím to končí. Není žádným supervizorem nad životem matky ani rodiny, aby si osoboval právo soudit její rozhodnutí nechat si postižené dítě. Zejména v situaci, kdy se jedná pouze o pravděpodobné postižení - nikoli jisté. Pravdou je, že lékařům často chybí respekt k osobní svobodě pacienta (případně maminky), k jeho rozhodnutím....a komunikační a etická rovina není jejich silnou stránkou. Tam, kde by měli mít schopnost empatie v lepším případě sklouznou k žoviálnosti, v horším k tvrdosti a aroganci.
O motivaci lékařů k takovému nátlaku na matky si nedělám iluze - dobro té ženy a jejího dítěte u většiny nestojí na prvním místě. Vážím si všech, kteří mají odvahu jít v tomto směru "proti proudu" a jsou schopni skutečně vše udělat pro to, aby byl chráněn život a zdraví.... Řada vad a onemocnění se dá léčit, řada postižení nevylučuje šťastný život postiženého.

Ančo,
nezlob se, ale výrokem, že nesoudíš matky, které si nechají dítě s Downovým syndromem, jsi mě fakt dostala. Co bys na nich chtěla soudit??? A nesoudíš třeba maminky, které si nechají děti hyperaktivní, děti s ADHD, děti se smyslovými vadami, děti s podprůměrnou inteligencí, děti chronicky tělesně či duševně nemocné, těžké alergiky....ty všechny taky vyžadují zvýšenou péči a musí se jim přizpůsobit rodinný život, zvyklosti....třeba kdyby se jim nevěnovaly a věnovaly se dětem, které jsou úplně v pořádku, mohly by svůj čas využít efektivněji, což? Vím, že jsi psala o tom, jaké zkušenosti si z dětství neseš, a že asi chceš udělat všechno proto, abys měla šťastnou rodinu a už se nemusela trápit. Ale věř, jsou ženy, které své postižené děti milují a jsou šťastné, že je přivedly na svět, pár takových znám osobně. Úžasným způsobem vedle svých dětí vyrostly - ten vztah nemusí být jen o jednostranném dávání, i člověk, od kterého se tzv. "nedá nic čekat", tě může obdarovávat a naplňovat. A pokud někdo nechápe - copak se dá láska pochopit? Každé mamince se její dítě jeví jako nejkrásnější - a pro druhou to může být dost nehezké a protivné děcko, ledaskterá žena miluje muže, nad kterým by jiná ohrnula nos...nakonec, láska překoná ledasco . Možná právě tohle pochopení je to, co lékařům chybí - nepočítají se vztahovou rovinou, nepočítají s tím, že to, co je pro ně bezcenné, nebo téměř bezcenné, pro jiného může být vzácné.