Přidat názor k článku Pokřivený přístup

Myslím, že hlavní problém není v tom, jestli potraty ano či ne - stejně je to rozhodnutí ve finále na svědomí, postojích a zodpovědnosti té ženy, nedá se to na někoho "hodit". Problém, který já vnímám jako velký je komunikace. Moje doktorka je dost oblíbená (možná taky proto, že je tu široko daleko jediná lékařka-žena), tedy má dost pacientek. Chápu, že by asi bylo dost otravné a zdržující každé budoucí matce vysvětlovat k čemu je ten který test dobrý, co ukáže a jaké může mít důsledky. Je rychlejší říct "tak vás pošlu na krev, tady máte žádanku, výsledky budou tak za týden". Pak jsou dvě možnosti : buď jsem zticha, najdu si příslušnou informaci na internetu nebo se začnu vyptávat a "zdržovat" těch dalších dvacet v čekárně. Další věc, která mi ale opravdu hodně vadí je nerespektování soukromí. Vadí mi, že když se mnou např. sepisují porodopis, klidně nechají otevřené dveře do sousední místnosti, kde několika dalším maminám točí monitory. Podobně i v ordinaci u gynekoložky : sesternou se prochází přes dvě kabinky do ordinace - takže mám téměř stoprocentní pravděpodobnost, že a) uslyším, co říká v ordinaci pacientce přede mnou b) se s jednou či dvěma maminami srazím v sesterně, kde např. některé měří tlak, váží jí apod., zatímco jí čekám s nějakým papírem. Není pak divu, že si člověk začně připadat jako "kus", byť v efektivní mašinerii.
A poslední poznámka k potratům. Jedním z velkých problémů našeho zdravotnictví je, že potrat (ať už jde žena jen tzv. na kyretáž nebo na interrupci) se bere jako lékařský zákrok, něco jako operace ruky. Řeší se "jak se to hojí" fyzicky, nikdo neřeší psychiku. Přiotom je to takový drsný zásah do psychiky ženy, jako asi míloco. Ale ve zdravotnictví chybí fundovaní psychologové a terapeuti. Já prodělala spontánní potrat v prvním trimestru. Bylo to velmi chtěné dítě a já ho jako život vnímala od prvního okamžiku, věděla jsem, že jsem těhotná ještě dřív, než to prokázal test. Proto mě to hodně bolelo a na tu bolest jsem tehdy byla sama. Nestála jsem o komentáře typu "to je dobrý", "to ještě nebylo mimino", "příroda si to vyřešila" apod. Chtěla jsem jen, aby se mnou někdo byl a rozuměl mi. Díky tomu strachu, ktzerý ve mě zbyl, jsem další děti dokázala nějak přijmout až ke konci těhotenství, do té doby jsem se snažila nemít k tomu bříšku raději moc velký vztah, protože co kdyby..... Zároveň jsem ale celou dobu měla i výčitky v tom smyslu, že tím možná budoucím dětem předem ubližuju, že to zanechá šrámy někde hluboko v jejich podvědomí.