Přidat názor k článku Pokřivený přístup

Tyhle reakce mi připadají velmi alibistické a má pocit, že musíte vědět, co měla "plnohodnotným" životem na mysli. Položím otázku jinak. Je někdo z vás na tom tak, že by si řekl, tohle je to co chci? Chci mít postižené dítě, kterému i když se budu věnovat od rána do večera a od večera do rána, tak se nikdy nevyrovná ve schopnostech dítěti "normálnímu" neboli nepostiženému? Vybrala by si některá z vás, co tak obhajujete postižené, že to tak chcete? Myslím, že plnohodnotný život je život v rámci plně funkční rodiny, kde jsou pozice všech členů vyváženy. Pokud jeden bude strhávat na sebe veškerou péči a pozornost (a že to tak velice velice často je), není v rámci rodiny veden symetrický pro všechny stejně vyvážený život. Neříkám, že všichni mají dělat stejné věci, ale je fajn, když záleží jen na povaze a inklinaci k jednotlivým zájmům, aktivitám a nikoliv dispozice, že "toto" prostě nezvládnu. Postižení mohou mít šťastný život, například za cenu sebeobětování se jejich rodičů. Ale co například jejich sourozenci? Myslím, že postižené dítě je velká zátěž (ať už je to nazýváno otročinou a následně hystericky odsuzováno či nikoliv) a je věcí každého, aby se rozhodl. Je mi naprosto jedno zda se jedná o embryo, plod, spářené buňky či dítě....v případě těžké vady musím říci, že já bych takové dítě nechtěla a něchtěla bych podřídit život svůj a svého okolí jen a jen jeho potřebám.