Přidat názor k článku Příběh první - Proč právě já?

.. ale bohužel se tak někdy chovají. Že oni mají právo za nás rozhodovat (i když nemají) a oni mají právo si nás nevšímat, protože toho mají přeci tolik, oni mají milion práv a důvodů a výmluv, ale my jako lidé nemáme téměř nikde odvolání. A který pacient se čtyřicítkou, krvácením, bolestmi si půjde stěžovat primáři, řediteli, svazu pacientů, lékařské komoře??? V tu chvíli téměř nikdo z nich, protože člověk má strach o sebe, často neví co se děje, zdravotně je na tom mizerně a psychicky ještě hůře a nemá sílu na to řešit tyto situace.
Ale rozhodně stojí za to si stěžovat alespoň později. Alespoň dopisem, e-mailem, když už ne žádnou oficiální stížností.
Můj bratr byl nedávno na operaci kolene. Výsledky z operace a podrobnosti se dozvěděl asi až za 14. dní, když si na něj operatér našel čas!!! (nechápu), nehledě na to, že jeden lékař říkal po týdnu chodit, druhý spíše nechodit, operatér tvrdil V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nechodit - berle dostal až po těch zmíněných 14. dnech :-(. Jenže po týdnu chození už to bylo asi jedno, protože jde na revizi.. :-(
Když jsem chtěla na návštěvě sehnat operatéra ihned, případně někoho kdo alespoň sdělí NĚCO (jsem takový bojovník) - bratr řekl ať to nedělám, že by mu sestry už nenalily ani čaj.. Je dospělý, nechala jsem ho. Ale NEPŘIJDE MI TO NORMÁLNÍ, že se zdravotnický personál takto chová!!!