Přidat názor k článku Pokřivený přístup

Ponechat si, či neponechat si postižené dítě je volba tak těžká, že jakékoliv polemiky o správnosti takového rozhodnutí jsou téměř zbytečné. Jedno je jisté: nikdo z nás se do takové situace nechce dostat a když už se dostane, myslím si, že nikdo nemá právo takového člověka soudit nebo odsuzovat ať se rozhodne jakkoliv. Moje kamarádka je silně věřící a i když byla rozhodnutá si ponechat jakékoliv dítě, postižené nebo nepostižené, přesto podstoupila genetické testy, které jí bohužel vykázaly vysoké riziko postižení dítěte Downovým syndromem. Následovalo několik krutých týdnů plných obav, nervů a psychického utrpení, které se dozajista mohly na dítěti velmi podepsat. Polovina známých a příbuzných ji přesvědčovala o nutnosti amniocentézy, druhá polovina chápala její rozhodnutí odběr plodové vody nepodstoupit. Na odběr nešla, ale strach a obavy ji teď provázejí až do konce těhotenství. Ať to zkrátím - jestliže je žena z jakýchkoliv důvodů, osobních, náboženských, rozhodnutá ponechat si jakékoliv dítě, ať raději žádné genetické testy nepodstupuje. Ušetří si obrovské dilema, nervy do konce těhotenství a hlavně vyhne se tlaku okolí. Pokud si žena chce být částečně jistá, že čeká zdravé dítě, tak ať si připlatí za kombinovaný test v prvním trimestru na vyhledávání vývojových vad, který je mnohem přesnější než pojišťovnou hrazený test v 16. týdnu. Ale jistotu, že se nám narodí zdravé dítě nelze získat nikdy a nijak. Ať už komplikovaný porod nebo nezjistitelná vrozená vada může zamíchat všemi kartami... Přeji všem maminkám zdravé děti. Já sama jsem si peklem zvaným "amniocentéza a strach z toho co bude" prošla. A všechny ty stresy byly zbytečné, dcera se zaplať pánbůh narodila zdravá, ale jaké škody na její psychice napáchal můj nepopsatelný strach se terpve možná uvidí...