Přidat názor k článku Příběh první - Proč právě já?

Jak říká moje maminka: "Jakmile se rodinný příslušník octne v nemocnici, má rodina pohotovost!" A ještě to nemusí stačit. Bohužel jsem se i já setkala ve zdravotnictví s podobnou zkušeností. Byla jsem se synem (2,5 roku) na dětském oddělení a jen náhodou jsem se sestry zeptala, jaký lék malému podává. Beze slova se vytratila. Vrátila se asi za 5 minut a prohlásila, že se omlouvá, ale že lék patří jinému dítěti. Byla jsem docela v šoku, protože kdybych se nezeptala... a tohle bohužel nebyl jediný problém, se kterým jsem se během hospitalizace setkala! Chápu, že i lidé ve zdravotnictví jsou jenom lidé a nikdo není neomylný. Na druhou stranu, je to práce s lidmi - navíc s lidmi, kteří mají problémy, fyzické i/nebo psychické bolesti... a pro to by měl mít zdravotnický personál za každé situace pochopení. A pokud nemá? Použiju opět citát, tentokrát mojí babičky z Valašska: "Taková práca - enom aby to bylo hotové - na to sa možeš vysrať".