Přidat názor k článku Příběh první - Proč právě já?

Při čtení článku mi šel mráz po zádech. Loni v lednu jsem ve 22. týdnu těhotenství začala lehce špinit. Pro jistotu jsem se chtěla nechat vyšetřit a protože byl pátek večer, manžel mne odvezl na pohotovost na Bulovku. Předpokládala jsem, že to asi spíše nic nebude, bolesti jsem neměla, pohyby jsem cítila normálně. Bohužel jsem se mýlila - doktorka při vyšetření prohlásila, že mi asi teče plodová voda a že začínám asi rodit. A na mou prosbu, ať se pokusí dítě zachránit, že je opravdu vytoužené a dlouho očekávané mi odpověděla, že ještě pár týdnů a mohli by zkusit dítě vypiplat, takhle je to fakt "pech". Zhroutila jsem se, další vyšetření jsem absolvovala lehce v transu, takže mi když mi po 2 hodinách sdělili, že se s tou plodovou vodou spletli a dítě má naději, tak jsem si to nechala opakovat asi 10 x. Na Bulovce jsem strávila asi 10 dnů pro hrozící předčasný porod, úroveň sester byla střídavá, o léky jsem si musela opakovaně žádat, i přes lékařem nařízený klid na lůžku jsem byla nucena chodit do jídelny atd. Vrchol však přišel poslední večer - na pokoj byla přijata pacientka ve 23. týdnu těhotenství též pro hrozící potrat. Během pár hodin začala na pokoji rodit, na naše výzvy přišla sestra, vykázala nás za dveře, počkala u ní do konce a po porodu mimina pouze prohlásila byla to holka a trvalo ještě půl hodiny než nebohou paní odvezli na sál na revizi. Na psychice mi tato historka opravdu nepřidala, ještě ten večer jsem dostala kontrakce, naštěstí po lékách ustaly a druhý den jsem se nechala propustit domů. Přešla jsem do péče podolské nemocnice a po 4 měsících klidu na lůžku se mi narodila donošená a úplně zdravá dcera. Mé dítě péči Bulovky přežilo, ale podruhé bych to neriskovala a jela radši hned k odborníkům - do Podolí nebo k Apolináři atd.