Přidat názor k článku Náš „očkovací“ příběh

Od pláče malých dětí z injekcí se asi neodvíjí ani postoj informovaných nezdravotníků, to si troufám říct. Jsme zase u plné informovanosti. Pro mě osobně je tohle nejbolavějším místem očkování obecně, informace jsou neúplné u pediatra, u lékárníka, v médiích, všude. Přinejmenším jsou informace jednostranné či výrazně asymetrické ve prospěch pozitivních účinků. Očkované děti mám, ale zatrne mi s každou nutnou dávkou, a rozhodně nekupuju volitelné vakciny po sledování srdcervoucí reklamy s hluchým dítkem (pneumokok). Pevně doufám, že nebudou přidávány další vakciny do povinného schématu, svého času jsem moc těžce nesla právě zařazení hepatitis B (snad ve velkých městech, kde se dítě opravdu může píchnout na písku o jehlu narkomana, na vsi je riziko o mnoho řádů nižší...) a ani příušnice mi nepřipadají až tak vrcholně nebezpečné. Ráda bych viděla oficiální studie srovnávající naši proočkovanou populaci s některou sousední, třeba právě s Německem, a jejich jednotlivé rozdíly v nemocnosti či úmrtnosti, a ráda bych to viděla solidním způsobem publikované v běžných médiích. Že toto nenastává, mi dodává na pocitu, že to všechno až tak křišťálově nejčistší opravdu nemusí být...