Přidat názor k článku Maminko, dotýkej se mne

Jíťo, pamatuji si, že mě opravdu bavilo chodit s tátou houbařit. Znamenalo to vstát velmi brzy a vyrazit ještě za tmy. Taky jsme od malička chodili s našima dálkové pochody a na ty jsme nemohli dospat. Ano, někdy nás pekelně bolely nohy a těšili jsme se do cíle, ale mně se líbila celkově ta atmosféra včetně přestávek na chleba se sádlem a čaj.
Nejsem sportovec, nesnáším vytrvalostní záležitosti, na kole ujedu cca 30km a končím. Nemám nic proti supermarketům, navštěvuji je a jsem také konzument.
Myslím ale, že zatímco supermarkety naše děti znají celkem detailně, ostatní zábavy se začaly volně vypouštět. Ptala jsem se známého, kdy naposledy jel s dětmi vlakem (8+4r.)a on řekl, že asi možná nikdy. V nákupních centrech jsou 2x měsíčně.
Pokud budu znuděně chodit po lese a dávat najevo, jak strašně se těším domů, až si zapnu tv, je pochopitelné, že to děti moc brát nebude. A také záleží na věku. Předpokládám ale, že bojovka nebo hry v přírodě malé děti zaujmou, obzvlášť když se zapojí rodiče. Soudím tak dle svého okolí. Vidím, že pokud jsou rodiče akční, děti vynaloženou snahu ocení.
Neodsuzuji komerční zábavu, pokud má někdo pocit, že na trampolínu musí s dětmi do nákupních center, proč ne. Říkám jen, že je dobré dětem nabídnout i něco jiného. Pokud si už od útlého věku dítě zvykne na pravidelné víkendové nákupy, není divu, že mu časem ostatní věci přijdou nudné. Když si ale položím otázku, proč tam své děti vůbec vozíme a jak jsme s tím vůbec začali...tak mě nenapadá jiná odpověď než ta, že jsme je tam prostě brali proto, že jsme tam my potřebovali - nikoliv proto, že bychom od toho očekávali nějaký dobrý stimul pro naše děti.