Přidat názor k článku Žalobníček žaluje, po nose si maluje

Ahoj maminy,

hledala jsem více informací o Kataríně Kuňové, a dostala jsem se přes vyhledávač i na tento článek a nestačím se divit. Sice je článek již rok starý, ale nedá mi to abych na něj také nezareagovala.

Mám 5ti letého syna. Nikdy jsem ho nějak nebila, vždy jsem se snažila se s ním domluvit. Do dvou a půl let to bylo náročné, to samozřejmě občas moje ruka lehce na jeho zadečku přistala, vůbec mne neposlouchal, byl velmi živé dítě a dělal si co chce.

Jen trochu začínal pobírat rozum (tj. mezi 2,5 - 3 lety) tak už jsem ho vedla k různé domácí práci. Třeba jsem věšela prádlo a on mi ho hrozně rád podával. Třeba podal tři kusy ponožek a pak zdrhnul, protože ho to přestalo bavil. To bylo samozřejmě v pořádku. Nebo když jsem utírala prach, musel mít taky svůj hadřík, ošmrdlal pár kusů nábytku a šel od toho. Vždycky jsem ho pochválila a poděkovala mu, někdy i pogratulovala (to měl nejradši a byl hrozně pyšný na to, že jeho práce byla uznaná).

Když začal víc mluvit, hodně jsme si povídali. Pokud na to nebylo doma tolik času, využili jsme chvíle, po cestě do školky. Radši jsme vstali trošku dřív, abychom nemuseli spěchat a po cestě do školky (ze školky) jsme si povídali. Vždycky vyprávěl, co se ve školce přihodilo, co jedl (často jsem vůbec nerozuměla, co mi to vypráví, protože to nemělo hlavu ani patu, ale vždycky jsem mu říkala: Opravdu? No, to je zajímavé. A co jste ještě dělali?). Vždy jsem pozorovala, jak rád vypráví a má radost, že mu naslouchám).

Dneska je mu pět a půl let. Nemám s ním téměř žádné problémy. Nepořádek v jeho pokojíčku neznám, hračky si uklízí nebo příjde požádat, jestli bych mu s tím nepomohla.

Občas příjde bonzovat, ale takovým milým způsobem. Říká maminko, dneska mě kluci ve škole zlobili. Já se ptám. Jo, a proč? A on na to, brali mi hračky, ale mě to nevadí, já jsem je včera taky zlobil, takže mi to dneska oplatili, ale jsme kamarádi. A směje se tomu.

Asi před rokem mi přišel říct, že ve školce za plot, když si hrají venku, chodí dva velký páni, a že se s nimi baví (Filípek, soused a ještě jeden chlapeček ze školky), a že jim říkali, aby přelezli plot, že jim něco hezkého ukážou, a že ještě ten den tam byla paní, která jim dávala bonbónky. Když jsem se ho ptala, co učitelky, tak on říkal, že oni nic nevědí, protože lezou za křoví a tam že je učitelky nevidí a ty dva pánové, že za nimi chodí každý den.

S manželem jsme se vylekali. Nejdřív jsem letěla k sousedce. Hned byl výslech souseda, který se tvářil, jako když má největší tajemství na světě. Sousedce se samozřejmě nesvěřil a trvalo to dost dlouho, než z něj vylezlo, že tam ty dva páni opravdu chodí, a že opravdu nějaká paní přinesla bonbónky.

Se sousedkou jsme nemohly dospat do druhého rána a hned jsme letěly do školky. Učitelky, že to prověří. Nakonec z toho vypadlo, že za plot chodí dva kluci z protější školy (asi 10 let). Dělají si z nich srandu a navádějí je, aby přelezli plot. Takže to si učitelky ohlídali a těmto klukům vynadali, ať už k tomu plotu nechodí. A z paní s bonbónkami se vyloupla jedna maminka holčičky, která si do školky přišla dřív vyzvednout své dítě a ostatním dětem také nabídla bonbony.

Jinak, když malý chodil s nějakým problémem, tak jsem ho vyslechla. Jeho problém (asi věk 3,5 let) byl v tu chvíli pro mne důležitý, ač ve skutečnosti primitivní. Už jsem ho z dálky očekávala. Hrál si na písku a jiné dítě mu vzalo lopatičku. A on si přišel postěžovat. Vyslechla jsem ho, ačkoliv jsem přesně věděla, co mi chce říct. A dítě napráskal: On mi bere lopatičku. Zeptala jsem se ho, zda nemůže ditěti lopatičku půjčit, nemůže si hrát s něčím jiným, popř. nemůže dítě požádat, aby mu lopatičku vrátil. Malej si rady vyslechl, na první dvě třeba odpověděl ne. U třetí rady řekl: Mami, řekni mu to ty. Na to jsem mu řekla: Filípku, jseš velkej kluk. Dojdi si za tím dítětem, řekni mu, ať ti jí vrátí, že mu jí třeba potom půjčíš. Běž to zkusit. Pokud by to nepomohlo, ještě jednou za mnou dojdeš a zkusíme dítě požádat společně. A on šel a většinou něco dítěti nakecal a lopatičku dostal. Z dálky jsem viděla, jak se vítěznoslavně usmívá. Někdy i přiběhl a hrdě řekl: Mami, dokázal jsem to, a nebylo to tak těžké.

Dneska nějaké zvláštní bonzování od něj neznám. Když má problém, příjde se poradit. Příjde mi někdy něco říct. Já mu dám radu a on s ní odejde a vyřeší si to.

Do dětského kolektivu vždy perfektně zapadne, hned se skamarádí. Hodně jsem se malému věnovala. Stálo mě to 2 roky neustálého mluvení a vysvětlování, ale pomohlo to. Dneska mám hodně času na sebe, na manžela i na syna. Nemusím se otravovat nějakým stálým brečením, řešením pitomostí. Tohle jsem řešila v počátku, když malý ještě nevěděl, jak si má v tom životě poradit. Vím, že příjde víc a víc starostí, čím bude starší, ale také vím, že vždy příjde s problémem, se kterým si opravdu neví rady.

Takže maminky, věnujte se svým dětem a vysvětlujte. Pořád. Vím, je to úmorné. Hlavně když těch dětí máte víc. Ale všechno tohle se vám jednou vrátí.

Moje sestra má děti tři (17, 4 a 1). Své děti opravdu nikdy v životě neplácla. Trpělivě vysvětlovala a vysvětluje. Vždycky se jí svěřovali, nejsou zakřiknuté, s dětmi se rychle skamarádí, ta nejstarší nelítá nikde po nocích aniž by mohla, pokud chce zůstat déle volá své mamě, aby se o ní nebála, nejsou rozmazlené, nevztekají se, když v obchodě nedostanou hračku nebo zmrzlinu. Každý argument, proč to či ono nemůžou mít si vysvětlí. Všechna ta její péče a trpělivost se jí několikanásobně zúročila.

I moje ségra i já jsme své děti naučily, že dneska v metru či tramvaji poslouchají už na to, jak se zatváříme. Naučili jsme je to, abychom v MHD nedělaly scény. Doma klidně zvýšíme hlas, ale proč dělat divadýlko lidem v tramvaji? Jak jedu se synem v tramvaji a on si není jistý tím, co udělal, jestli je správné či nikoliv, tak se mi podívá do obličeje a do očí. A hned ví, či to nevadí nebo jestli je zle.

Tuhle komunikaci pouze gestem jsem ho naučila tak, že když byl ještě malý, a občas byl hlučnější nebo křiček v metru, tak jsem nikdy na něj nemluvila nebo nekřičela. Ale naopak jsem mu začala do ouška něco šeptat. Buď jenom Pšššš nebo jsem mu říkala: Vydrž, už tam budeme. Není to můj nápad. Poradila mi ho moje sestra :o)

Funguje absolutně skvěle a v budoucnu se 1.000x tato metoda vrátí.

Takže držím palce. Naslouchejte svým dětem, oni se vám pak budou také svěřovat, nebudou žalovat, příjdou časem na to, co se hlásit raději musí, protože by to mohlo být pro někoho nebezpečný. Pokud nemáte čas, vyslechněte své děti na procházce, v MHD nebo v čekárně. Tam je času dost.

Ahoj Gabča a Filípek (5,5 let)