Přidat názor k článku Můj dům, můj hrad, mé vězení

Zase na druhou stranu chápu, že kdo nezažil, nepochopí. Proto je dobré, když pomáhají těmto ženám/mužům lidé, kteří to sami zažili. Policie je v tomto dost neohleduplná (znám jen z doslechu, nezažila jsem) právě proto, že oni se často setkají spíše s těmi, ke kterým jezdí pravidelně jednou za čas, když zavolají sousedi.. :-( a co si budeme povídat, v takových situacích málokdo řekne, že od násilníka odchází.
Já sama za sebe jsem ráda, že jsem si tím prošla, protože se ze mě nestala taková typická stěžovací manželka a VELMI si svého muže vážím a miluji, protože vím, že i když není vždy empatický (je prostě chlap), není vždy ve své kůži a občas i "prudí", já vím, kde je ta hranice a vím, že on nikdy ani nenaznačil, že by měl chuť jí překročit! Máme skvělý vztah a navzájem se respektujeme a on je mi opravdu odměnou (a já jemu samozřejmě také, protože s žádnou jinou ženou by se neměl tak skvěle jako se mnou ;-)! Navzájem si budujeme rodinnou atmosféru a vnášíme si do srdcí klid, když to ten druhý potřebuje. A můžeme se i pohádat a vůbec nic zlého se nestane..
Myslím, že v tomto směru je nejtěžší se rozhodnout odejít a nejdůležitější - už to nikdy znovu nepřipustit!!!