Přidat názor k článku Reakce institucí na dětské úrazy

Jeli jsme dnes s manželem autobusem a za námi seděl manželský pár a přes uličku posadil svoji asi pětiletou dcerku. Její tatínek s někým telefonoval a bylo to samý "vole, no jasně vole" manžel na mě hodil pohled jakože už zase - učí na střední takže tohle poslouchá několik hodin denně. Máma holčičky působila mnohem milejším dojmem než on, ale pak se ozval pláč holčičky a pán co seděl vedle ní, začal matce tak polohlasem nadávat "nebijte to dítě, to fakt není pěkný, bít děti, nechápu proč je máte když je bijete, atd." evidentně ho to rozrušilo, přišlo mi jestli to v něm nevyvolalo nějaké zasuté vzpomínky. Holčička už nebrečela, listovala si v časopise, ale jak pán pokračoval s výčitkama a hlavně jak to prožíval, tak se ho asi začala bát a šla se vklínit na sedačku ke svým rodičům. Říkala jsem si - klasický vývoj, ačkoliv se jí sice zastal, samozřejmě že půjde raděj za rodičema, protože ti jsou "její" ty už zná, kdežto pán byl cizí a tím jak se "stará" docela divnej. Ještě když jsme vystupovali, měla holčička otisky na paži velice pěkně vyrýsované, tak mě bylo docela smutno.