Přidat názor k článku Červená, zelená

:o) Je to od věci, i když... Kdysi jsme byli s manželem v Alpách, jezdili jsme hadrákem, teda Velorexem. No a některé úseky cesty se opravovali. Kdo v Alpách někdy byl ví, že občas silnice nejsou pro slabší nátury, protože vecpat tam dvě auta vedle sebe se prostě nemožné, z jedné strany skála, z druhé hloubka, před váma zatáčka, za váma zatáčka a do toho rozkopaná silnice... No a tak se tam občas vyskytnul semafor, který pouštěl auta buď shora nebo zdola. Jaké bylo naše překvapení, když jsme tak k jednomu dojeli a... červená. Po pěti minutách stále červená... po sedmi stále červená... nervy pracují, ale strach brání do neznámého nebezpečného úseku vjet... deset minut... stále nic... Áááá... a v tom nám to docvaklo. Semafory zapínaly červenou, když "viděly" přijíždět auto. Ovšem to auto muselo jet určitou rychlostí. Jakou, to opravdu netuším, rozhodně však krokem jedoucího hadráka (doslova - když jsem byla rozlámaná, tak v kopečkách nebýval problém vylézt z auta a jít vedle něj pěšky... případně na něj na vrcholu počkat :o) ) jejich čidla sejmout nedokázala. V podstatě jsme měli dvě možnosti - vytáhnout kotlík, celtu, spacáky a nějak se srovnat na kraji silnice a počkat si, až kolem projede dostatečně rychle nějaké auto. Nebo vjet na červenou a doufat, že se na nás náhodou nepořítí někdo zezhora. Hádejte, jakou variantu jsme zvolili? :o) Podotýkám, že na stejném principu pracujícíh semaforů jsme později cestou potkali víc, a občas se situace opakovala...

A to jsem se původně chystala napsat, že já bych teda do silnice na červenou NIKDY nevlezla :o)))

S.