Žlababo, další pěkný článek. Chápu, že úděl zejména dlouhodobě nemocného dítěte, ale i rodiče toužícího poskytnout mu maximální péči v zájmu jeho nejvyšší možné míry úzdravy je opravdu nelehký. Bohužel, něčí úděl je nelehký v rovině zdravotní, něčí v rovině finanční, citové, pracovní...
Je jasné, že poplatky ve zdravotnictví nutí lidi reálně vytáhnout peníze a nikoliv virtuálně v rámci pojištění, ale skutečně hradit pomyslnou část nákladů. Matka samoživitelka jistě počítá, ale 120Kč za den jsou přibližné skutečné náklady na existenci i doma, nejen v nemocnici. Musíme si uvědomit, že regulační poplatek 60Kč v nemocnici či léčebně se skutečným nákladům léčby jen zdaleka směje. Náš systém stále zůstává solidární, za péči třeba kolem porodu neplatíme v nemocnici 20tis. za matku a třeba 10tis. za dítě, ale regulační poplatek. A to není řeč o operaci či nákladné péči o dítě po těžším či předčasném porodu.
Nesouhlasím ani s tím, že dítě matky, která raději koupí krabičku cigaret, má díky nám (solidární společnosti( ztížen přístup ke zdravotní péči. Ten má ztížen díky svojí matce, za kterou sice nemůže, ale nemůžeme za ni ani my. Pokud matka uvádí, že neměla 90Kč na pohotovost a proto tam nejela, potom vím, že dřív se argumentovalo tím, že nejela, protože neměla odvoz (třeba ze vsi), nebylo výjimkou, že se dožadovala převozu sanitou, protože jak se domů dostat?
Úděl rodiny pečující o nemocného není lehký, ale určitou nelehkost je asi nutné přijmout a popasovat se s ní. Podle mě je solidarita společnosti stále velmi vysoká, narozdíl od mnoha jiných (i evropských) zemí. Skutečné náklady na zdravotní péči jsou xnásobné...
Předchozí