Přidat názor k článku Jsem podruhé vdaná…

No jo, Lizzie,
on ten stereotyp nemusí být jen negativní věc. Lidi se neberou jen proto, že to tak dělá většina společnosti :o)
Mně třeba náš domácí stereotyp náramně baví. Že se každý den probudím vedle svého muže, že každý můj den začíná i končí jeho polibkem a úsměvem, že s ním coby s nejlepším přítelem sdílím všechny radosti i strasti, že spolu navzájem počítáme do budoucna a děláme společně větší i menší životní kroky, ten stereotyp fakt není tak hroznej :o)))
Nikdo mne nenutil si ho vzít, už vůbec ne společnost (naopak, vzhledem k našemu věku v době sňatku a vzhledem k tomu, že jsme "nemuseli", si všichni klepali na čelo, proč se proboha berem a neužíváme dál života). A neztratila jsem vůbec nic ze své svobody či nezávislosti. Naopak. Nyní se cítím svobodná (mnohem víc než kdy dřív) a dělám to, co skutečně sama chci a cítím, ne to, co před pěti lety kamarádi v hospodě prohlašovali za nekonformní a nestereotypní způsob života (ačkoli ve skutečnosti to stereotyp byl taky) :o) Teď mám od manžela stoprocentní podporu ve veškerém svém konání, ve snech a cílech a skutečně je realizuji, nikde o nich neplkám. A o tom ta svoboda je.
Stereotyp, který mne osobně hněte, jsou kecy typu "no a po svatbě budeš mít se svými koníčky utrum", "proč lezeš do chomoutu, vždyť by sis měl užívat svobody!", "chudák, oženil se, to s ním už nebude kloudná zábava" nebo "no počkej až přijdou děti, to už si pak nic neužiješ" a vůbec celé démonizování manželství či dětnosti ve smyslu že člověk si užívá jen dokud je mladý, svobodný a bezdětný, a změna stavu znamená automaticky uvržení do doživotního průseru, "konec veškeré srandy", náběh na stáří a páprdovitost atd.