Přidat názor k článku Když se potomci nechtějí svěřovat

tak tak, já mam podobnou zkušenost. Nikdy sem nic neřekl a bylo mi fajn, ale když se něco více rozebral, tak se si vyčítal, že sem jim to vůbec řekl.... potom sem to měl pořád na stole a musel poslouchat ironii o mé přitelkyni apod.... nic příjemného.... prostě doma sem jako pěna (nejsem teenager :-)) a nikdy nic osobního neřikam....myslim si ale, že to není moje chyba, protože sem se časem naučel svěřovat lidem, ve které mám důvěru, např. přítelkyni a nejbližším kamarádům. Máma se sice do dnes rozčiluje jakto, že to u nás nefunguje jako jinde a děti nevypráví, co kde zažili....já ani nechci řikat kam jdu a s kym tam jdu, protože nemám zájem poslouchat její řeči.... ve své přítelce sem našel člověka, která mě vždy vyslechne a nikdy o tom nemluví, pokud sám nezačnu..... zároveň mi nevyčítá atd.... takhle by se měla chovat i matka, ale bohužel :-(( Já sem taky velký intorvert, ale pokud si to člověk uvědomí, tak to může být celkem výhoda, když se naučíte svěřovat se lidem a hovořit o různých věcech aspoň povrchně a nijak do hloubky. Moji nejbližší kamarádi mě častokrát upozorňovali, že se před nima bavim jinak než před skupinou nových lidí, ale já to za handicap nebere....až ty nové lidi poznam, tak se s nima většinou bavim velmi otevřeně a přátelsky..... Podle mě je to celé jen o získání malé důvěry a jistoty....tak končim, už se asi nudíte, teda jestli jste došli až sem :-))