Zuzko,
nemám postižené dítě, zato mám dvojčata a k nim o rok a půl starší holku. A taky mám jen dvě ruce. Dvojčecí kočár je těžký, před pěti lety ještě nebyly otočné nápravy a jiná ulehčovadla, takže člověk potřeboval dvě ruce na ovládání kočárku. Asi jsem měla rok a půl starou holčinu nechat běhat volně kolem mě, ne? Nebo ji stále nosit v krosně na zádech, aby nemohla běhat vůbec? Nebo raději nikam nechodit? Když člověk dobíhal autobus, hodilo se, že malá mohla naskočit na skejt a dalo se popoběhnout. I při přecházení silnice jse měla malou raději ve svém objetí (stála na skejtu, já za ní, ruce kolem ní) než abych riskovala, že se mi někde uprostřed pustí kočárku nebo třeba klopýtne. Nebo když ji na delší procházce přepadla únava, občas se jen chtěla svézt, když můžou ségry, proč by nemohla ona? Dvojky začaly chodit dost pozdě, vlastně ve stejném věku, jako byla ta nejstarší, když se narodily. Tak proč by se nemohla povozit? Třeba jen tak, že chtěla?
Není rozmazlená (těžko rozmazlit nejstarší ze čtyř dětí) a není ani líná. Není ani hyperaktivní. Přesto má ráda pohyb, v šesti a půl letech ráda tancuje, jezdí na kole, na kolečkových bruslích, plave, běhá, skáče, šplhá, cvičí na nářadí, umí kotrmelce, hvězdu, stojku. Ani já nejsem líná, i když toho času na sport a pohyb v současné době moc nemám. Ale bez skejtu by nám před pěti lety bylo když ne ouzko, tak určitě méně spokojeně. A i kdybych byla jediná, komu pomohl, chvála tomu, kdo ho vymyslel.
A co se týče "chodících" dětí obecně, asi bydlíš úplně někde jinde, protože já už zase hrozně dlouho neviděla vézt se v kočárku dítě starší než rok a půl. Všechny běhají nebo jezdí na odrážedlech.
Předchozí