Přidat názor k článku Míša - rodič s "ereskou". Dostane šanci?

Bohužel se musím připojit k Petině. Moje matka touto nemocí trpí už asi 20 let. Měla to štěstí, že se nemoc zhoršovala pomalu, takže kvalita jejího života se po jedné z prvních, těžkých atak zhoršuje také jen pomalu. Naneštěstí tahle choroba postihuje i duši nemocného. A skutečně těžce poznamenává celou rodinu. Špatně se mi o tom píše, protože je to téma nadmíru bolestné i po těch letech, kdy mám sama svou rodinu a žiji daleko od rodičů. Já vím, že je to pro matku nesmírně kruté, když musí žít odloučeně od svého dítěte, ale zároveň je pro mnohé děti velkým utrpením žít s matkou, která tuto nemoc má. U mé matky se projevuje mimo jiné tím, že opravdu nesnáší lidi a je opravdu zlá. Ty ostatní věci už jsou proti tomu maličkosti. Vím, že zdaleka všichni nemocní na tom nejsou takhle, ale zřejmě je to běžný příznak této choroby, neboť když jsme o tom kdysi mluvili s matčiným neurologem, dal nám bohužel za pravdu s tím, že je to časté.
Neznám tu paní o které se zde píše takže nemohu vynášet žádné soudy- možná se její stav zhoršuje jen fyzicky a její psychika zasežena není- přesto si myslím, že syn by měl raději zůstat v péči otce a s matkou se stýkat, co nejčastěji to půjde. Což bude asi velmi těžké. Tahle nemoc je prostě svinstvo a navíc svinstvo opomíjené. Na její výzkum jde málo peněz, léčebných zařízení pro nemocné je málo. Kam s nemocným, který se už o sebe sám nepostará a vy se o něj starat nemůžete. Pokud navíc chcete, aby dostal odpovídající péči a slušné zacházení navíc, je to situace zhola neřešitelná. Podobné jsou problémy rodin pacientů s altzheimrem.
Bohužel takovéhle příběhy nemívají šťastné konce.