Cítím to podobně ve vztahu k rodičům, chovají se k mému muži otevřeněji...
Jsem vdaná právě rok, před svatbou jsme spolu chodili 9 let a sestěhovali jsme se 4 měsíce před svatbou. Bylo nám oběma 25 a neřešili jsme žádné majetkové záležitosti, jména atd., vlastně jsme o svatbě moc nediskutovali, vyplynulo to ze situace. Možná to byla i potřeba udělat jakýsi symbolický předěl mezi studenty,co se scházejí v kině a mezi lidmi,kteří se považují za dospělé a začínají budovat svůj vlastní domov. Takže nás k tomu vedly, řekla bych tradičně-romantické důvody
No a minimálně byla svatba výtečná akce, na kterou budou všichni v okolí, včetně nás dlouho vzpomínat
PS: A mluvit o partnerovi jako o manželovi je takové prostě nejvýstižnější: Dovolte mi představit svého přítele (to může být prostě jen kámoš mužského pohlaví, ne?)....Dovolte mi představit svého partnera (jak z gynekologického časopisu)...Dovolte mi představit svého druha (soudruha?)...Dovolte mi představit svého milence (s ním dělám jenom "to"
...Dovolte mi představit Tondu, žijeme spolu (jste jen spolubydlící?), zatímco Dovolte mi představit svého manžela (nejlepšího kámoše, milence, druha, spolubydlícího, otce mých dětí...) je prostě jasné!