Přidat názor k článku Manželství nebo nesezdané soužití?

Vzali jsme se po půlroční známosti, nyní je to osmnáct let. Máme tři děti. Svadba byla na přání mé budoucí ženy formou obřadu v kostele, tedy spíš v evangelickém sboru, přestože ani jeden z nás nepříslušel v té době k nějaké církvi a já ani nebyl věřící. Svadba pro nás byla veřejným slibem před rodinou a přáteli, že do toho jdem spolu, že se milujeme a že se nikdy neopustíme. Obřad měl díky odvážnému přístupu oddávajícího pastora zhruba formu křesťanského obřadu, až na některé sliby. Myslím že tento začátek podstatnou měrou přispěl k tomu, že jsme dosud spolu. Jsem velmi citlivý na splnění toho co slíbím.
V současnosti jsme oba věřící, každý však v jiné konfesi. Nejsme ale vzornou rodinou v tom smyslu, že by jsme se ve všem shodli a všechno nakonec nějak hladce vyřešili. Jsme naopak naprosto rozdílné povahy a neshodnem se skoro v ničem. Ani nemůžu říct že bychom dokázali bez problémů svoje rozpory řešit. Nedokážem - ale učíme se to. Naše manželství se nerozpadlo také díky podpoře spousty lidí, formou laické a profesionální terapie, a pracujeme na tom už leta. Kdybychom nevnímali slib lásky a neopuštění se jako nadřazený našim momentálním pocitům, už bychom spolu nebyli. Ale sotva by se nám někde jinde vedlo líp, protože naše problémy v manželství nevznikly - ty jsme si tam donesli s sebou. Smysl manželství vidím ne jenom ve vzájemném ulehčení života, plození a výchově dětí. Vidím ho v růstu nás obou. Nebýt závazného manželského slibu, pravděpodobně by jsme nevyrostli. Ne že už by jsme to měli v kapse :o) to ještě nemáme.

Když se nás jednou naši přátelé ptali, jaký je vůbec smysl manželského slibu, té "formality", napadla mne tato paralela. Je to jako slib, který dal rytíř někdy ve středověku. Ten slib bylo třeba téměř nemožné splnit a možná ho mohl stát život (to se dost podobá manželskému slibu, že jo :o). Nemusel ten slib dávat, ale jak ho jednou dal, jeho čest ho k tomu zavazovala. A jak ten slib plnil, tak se sám měnil a rostl. Nakonec formální slib a formální jmenování rytířem na začátku a zkušenosti života v tomto slibu změnily nezralého a naivního člověka v bojovníka, který je čestný a odvážný ne jen pro formu, ale protože chápe jaký to má smysl. Moje žena se cítí bezpečně, protože ví že ji neopustím, i kdyby se stalo cokoliv. Můj slib má po těch letech a potom co jsme zažili (nikomu bych to nepřál) jinou váhu, než když jsme ho na počátku říkali. To je síla zkušenosti - ale je to špatně předatelné :o). Rodin které manželství chápou takto znám hodně, většinou jsou to věřící lidé.