Přidat názor k článku Stresující vyšetření podruhé

Prát se ale nebudu jen chci nastolit otázku,kde je ta jistota, že to postižení je takového stupně, že by to rodina v čele s milující maminkou nezvládla?

Něco vám povím:
máme doma 6 dětí. Všechny mají takové postižení, že kdyby tu diagnozu jejich maminky věděli předem, velmi pravděpodobně by se žádné z nich nenarodilo.
Navzdory svým vadám i tomu, že je jejich matky opustily, jsou to krásné, čilé, životaschopné, citlivé a milující BYTOSTI, které se těší ze života . A musím podotknout, že já u nich vlastně ani nějakou abnormalitu už nevnímám. Pro mne jsou zdravé, jen některé věci dělají jinak než ostatní.A jsem jim moc vděčná, že nám při své výchově dávají šanci poznávat své chyby a možnost s nimi bojovat.A že jich člověk na sobě objeví
Každé dítě je vtomto smyslu požehnáním, možná ty postižené o to více.

Ten, kterého jsme si přivezli před měsícem je ve tváři velmi krásný, má neuvěřitelnou schopnost prozářit den, jeho úsměv je jako pohlazení, po kterém přestane všechno bolet a když mi řekne, maminko, já tě mám rád, tak mi je neuvěřitelně hezky...
Mám pocit, že ho mám za odměnu...






...a jen tak na okraj.........
....má rozštěp páteře a hydrocefalus...