Mně zemřela v šestnácti matka a jakýkoli pohřeb by mi připadal neadekvántní bolesti, kterou jsem prožívala. Pohřeb bych si dovedla představit, když mi umře pes, tohle bylo něco tak fatálního, že bych nesnesla, aby nějaký cizí člověk cokoliv o mé matce žvanil.
Ovšem věřím, že mohou být pohřby, které jsou důstojné, ale kde na praze7 spálím drakar? :)
Ovšem je fakt, že pohřeb, který se pojí s událostí neměnnou a fatální, bych se svatbou nesrovnávala. S úmrtím lze porovnat jen zrození a je fakt, že narození dítěte mi jako svazek a závazek připadá. Nezrušitelné pouto,ať už rodiče dělají cokoli.
Předchozí