My jsme s přítelem spolu už 8 let a z toho 3 roky spolu bydlíme. Máme pěkný vztah, někdy by se mi chtělo dokonce říct, že "zraje jako víno"..se vším pěkným a i s tím horším:) Svatbě se nebráníme, jen na ní zatím nebyly peníze a taky odhodlání začít šetřit, ale určitě k ní časem dojde, až dozraje čas. Oba si jí přejeme.
Co se týče praktických důvodů, tak je jednoznačně hlasem pro zjednodušení komunikace s úřady a institucemi obecně. A co se týče těch nemateriálních důvodů...rozhodla jsem se, že už dál nechci hledat, že on je ten pravý, že chci mít jeho jméno, jeho děti s jeho jménem. Někdo tu psal (žabátko?), že jí to připomíná cejchování kraviček "je můj a ruce pryč"...já to beru naopak "já jsem jeho, ruce pryč"
A možná i je ten papír skutečně takovou ručičkou "brzdičkou", jak tu také někdo psal....asi jo..ale je na tom něco špatného?? Někdy je lepší počkat a rozmyslet si impulzivní rešení a podívat se na konflikt s nadhledem (i kdyby měl být zapříčiněn jen představou martýria rozvodového řízení)...než prchnout s lehkou hlavou a s pocitem,ještě že jsme se proboha nebrali a nehledat žádná řešení a kompromisy ...teď se zas na mě někdo vrhne...že ani v nesezdaném vtzahu..blablabla..a taky bude mít pravdu:)nikoho neodsuzuju, nic nevynášim do nebe...
Svatba je pro mě symbol ne majetnického připoutání někoho jiného k sobě, ale odevzdání sebe sama někomu jinému s plnou důvěrou v něj a v náš vztah:)
Zuzka
P.S.:ve skutečném životě taková romantička nejsem:)