Přidat názor k článku Manželství nebo nesezdané soužití?

Nechci diskutovat o funkčnosti či nefunkčnosti vztahů v manželství či tzv. svobodných párů, píšu spíš pro účel statistiky v diplomce
Brala jsem si svého muže po dvouletém vztahu, z toho asi 3/4 roku jsme bydleli v domě spolu s jeho bratrem a babičkou, posléze jsme šli do vlastního. Svatbu jsme chtěli oba, měli (a máme) jsme se hodně rádi a tak nějak jsme k sobě chtěli ještě víc patřit... Navíc jsme oba chtěli případné potomstvo přivést do "úplné rodiny", aby bylo jasné i na první "pohled", že k sobě všichni patříme.
Navíc jsem byla přesvědčena, a snad i manžel - jinak by si mě nebral dobrovolně, že jsem našla muže, s kterým chci zestárnout, věřím mu, že mě má rád, snad mě nepodrazí, chci s ním mít děti, když se něco stane, bude stát při mně a podrží mě, je milenec i kamarád... A důležitý byl fakt, že máme vztah, za který budeme v případě problémů bojovat. Je fakt, že z manželství by se nám oběma odcházelo hůř než z nesezdaného partnerství.
Já jsem z úplné a řekla bych šťstné rodiny, dobře fungující (naši jsou spolu 32 let). Manželův otec od rodiny odešel(manželovi bylo 12 let), nadále se jen soudil o výživné a jeho maminka už do smrti nikoho neměla. Manžel si při svatbě bral mé příjmení.
Svatbu jsme si užili, i jsme se na ni těšili Vztah se po "úředním aktu" nijak výrazně nezměnil, ale myslím, že o trochu víc spjatí jsme se cítili... Navíc jsme si užívali ten cca měsíc "na výsluní"
První syn se nám narodil 1,5 roku po svatbě, teď, 4 roky od svatby čekáme druhé dítě.