Treba to tak ma byt, aspon si budes mimca vic vazit. Kamaradka je ted tehotna, ceka druhou holcicku, jeji manzel byl strasne zklamanej {a daval to dost najevo}, protoze chtel kluka. Pak ji na UTZ nasli u mimca ty cysty na mozku, co nasli nasemu Petkovi a najednou je jejimu manzelovi uplne jedno, ze to bude holcicka, hlavne aby byla zdrava. A neboj, da se to zvladnout, ja mam deti jen rok a tri mesice od sebe, ten strarsi je navic neskutecne aktivni a musim ho porad hlidat, jinak je tady jedna katastrofa za druhou. Prvni mesic co se Petka narodil to bylo hrozny, porad jsem brecela, ze to nezvladnu {kojila jsem po hodine a ten starsi zarlil a vzdycky neco provedl - od prevrhnutych kvetinacu ci odpadkoveho kose po utopeni hracek v zachodu}, navic dost ublizoval malemu, ten pak rval od rana do vecera, manzel pracuje od 8 rano do 7 vecer, takze skoro zadna pomoc, bydlime v zahranici v domku na samote, zadni pribuzni, kamaradi daleko, takze jsem byla fakt na vsechno sama. A ted jsou Petulkovi skoro 4 mesice a uz je to fajn, starsi se srovnal, na brachu si zvykl a ted uz mi to vsechno pripada snadne.
Předchozí